Šest hradišťských perspektiv (Letní filmová škola 2023)

Letní filmová škola v Uherském Hradišti se kromě nebývale deštivého počasí vyznačovala i přeplněností, která hlavně o víkendu způsobila, že i hodinové přešlapování ve frontě nemuselo vyústit ve šťastný konec a zajistit čekateli místo v sále. Pozitivní pocity i tak výrazně převažují a nefilmové zážitky jako Ivan Trojan lezoucí z tiskovky oknem, aby zachránil nebohé, vypadlou klikou uvězněné novináře, či pozorování bezpočtu drobných příběhů odehrávajících se v parku kolem kina Hvězda nejde beze zbytku vylíčit.

Moravská letní atmosféra se sice z centra Slovácka vyváží jen těžko, promítané snímky ale ze světa nemizí s koncem Filmovky a požitek z nich si můžou vychutnat i další. Z několika desítek počinů, jež jsem letos viděl, vybírám šest, které stojí za pozornost.

Jedno malé noční tajemství (r. 2023, Natalija Měščaninova)
Tradičně nejobjevnější z celého programu zůstala i letos sekce Východní přísliby pod dramaturgickou taktovkou Kamily Dolotiny a Petra Vlčka. Kdo chtěl vidět nové festivalové snímky, které ve valné většině nebyly ani ve Varech a často se v českých kinech vůbec neobjeví, nemohl zamířit jinam než na tenhle crème de la crème východoevropské produkce.

Výběr se letos točil kolem tématu svobody a byl natolik kvalitní, že by mohlo zůstat jen u něj. Zmiňme čečenské intimní drama Klec hledá ptáčka, značně tělesný polský historický film Filip, lotyšský coming of age Leden či makedonský snímek Nejšťastnější člověk na světě, pokoušející se vyrovnat s odkazem války v Bosně a Hercegovině.

Nejslibnějším východním příslibem se ukázal být ruský zástupce, Jedno malé noční tajemství, které se kvůli výsměšné scéně s Putinovým projevem nesmí v zemi původu promítat. Natalija Měščaninova v něm předkládá příběh o čtrnáctileté Miře, trávící poslední noc v roce na party u starší kamarádky. Do dobře odposlouchaných dialogů a klasických problémů pubertálního věku se postupem času vkrádá cosi mnohem temnějšího. Citlivé a zároveň mrazivé svědectví o jednom domácím zneužívání přesvědčivě vykresluje rozbitost hlavní hrdinky, její rodiny i celé ruské společnosti. Po závěrečné sugestivní scéně bylo v sále nekonečné ticho.

Brutální vedro (2023, r. Albert Hospodářský)
Silnou stránkou Letní filmové školy bývá uvádění českých novinek a následné diskuse s delegacemi tvůrců. Tento rok dramaturgové neobstarali na zahájení ani ukončení žádnou exkluzivní premiéru, kdo tak chodil na české počiny ve Varech, ničeho nového se nedočkal. Všechny uvedené tuzemské filmy každopádně přijdou dřív či později do kin, proto se hodí upozornit na ty nejlepší.

Kromě Úsvitu či Citlivého člověka mezi ně patří zasloužený držitel Zvláštního uznání z karlovarského festivalu, Brutální vedro Alberta Hospodářského. Ten obsadil do hlavní role svého charismatického bratra Vincenta a vytvořil bizarní, groteskní i férickou road movie, v níž se všechny postavy chovají dokonale iracionálně. K Zemi se blíží úlomek Slunce a na povrchu stále ještě modré planety začíná být k nevydržení. Osmnáctiletý protagonista se jako všichni strašlivě potí a chvíle do možného zániku světa si zkracuje masturbací. Když ho však kamarád pozve na chatu, vyráží na dobrodružnou cestu po českém venkově.

Propocený debut Hospodářského, který se spolu s bratrem živí malováním pokojů, svou hravostí zastínil i Citlivého člověka taktéž spoléhajícího na bláznivou cestu po Česku. Když navíc záměrně přestřelenou vesmírnou hrozbu nahradíme klimatickou změnou, dá se Brutální vedro číst nejen jako zábavná hříčka, ale i temná vize.

Přišla v noci (2023, r. Jan Vejnar, Tomáš Pavlíček)
Nejnadšenější divácký ohlas sklidila na Letní filmové škole česká komedie Přišla v noci režisérské dvojice Jan Vejnar a Tomáš Pavlíček. Tvůrci v ní částečně pracují se zákonitostmi hororu, subžánru home invasion, a kromě vděčného humoru o tchýních/matkách sází na výborný herecký výkon Simony Pekové, kterou Český lev asi nemine, v roli matky/monstra.

Jirka a Aneta žijí pohodlný život ve zděděném pražském bytě, který by si z platů překladatele a fyzioterapeutky nemohli nikdy dovolit. Jedné noci k nim pod záminkou dočasného azylu zavítá Petrova excentrická, pábitelská i manipulativní máma Valerie a rozpoutá peklo. Minimálně v prvních dvou třetinách srší film vtipem a neztrácí tempo. Pod komediální vrstvou zároveň skrývá výpověď o mezigenerační propasti a neschopnosti efektivně komunikovat rodinné i osobní problémy. Škoda jen poslední třetiny, v níž tvůrci ne a ne najít přirozený konec. I přes slabší závěr by to mohl být divácký hit podzimu.

Mamacruz (2023, r. Patricia Ortega)
Divácké hlasování o to, jaký snímek nasadí Asociace českých filmových klubů do české distribuce, vyhrála i mým hlasem španělská sex-positive komedie Mamacruz. Režisérka Patricia Ortegová se v ní zabývá stále nepříliš otevíraným tématem intimního života žen v důchodovém věku. V poslední době se sice objevily snímky jako Hodně štěstí, pane Veliký či Mladí milenci, přesto jde o oblast natolik netknutou, že není zas tak těžké zpracovat ji originálně.

Sedmdesátiletá poslušná katolička Cruz vede klidný důchodcovský život vyplněný šitím zdobného oblečení pro sochy svatých. Jednoho večera na svém tabletu omylem rozklikne porno, což v ní probudí novou mízu. Souboj mezi katolickou rigiditou a touhou opět cítit vášeň se postupně vychyluje ve prospěch tělesnosti a Cruz začíná navštěvovat sexuální terapie, v níž se postarší ženy učí masturbovat. To vše Ortegová snímá velmi decentně, bez snahy šokovat či být jakkoli explicitní. Mamacruz tak není nijak provokativní, dá se spíš vnímat jako v dobrém smyslu roztomilá výpověď o tom, že emancipace není věkově omezena.

Když vlny utichly (2022, r. Lav Diaz)
Pozice nejhvězdnějšího hosta přehlídky připadla filipínskému mistrovi slow cinema Lavu Diazovi, jehož filmy se pravidelně objevují na nejprestižnějších světových festivalech. Svou pověst formálně i politicky radikálního tvůrce potvrdil už při přidávání Výroční ceny AČFK, když na vtip tvůrců, že cena ve tvaru zmrzliny je nebezpečná, odvětil: „Doufám, že dokáže zabít všechny fašisty na světě.“

I Diazova tříhodinová (oproti taktéž uvedené osmihodinové Melancholii jednohubka) novinka Když vlny utichly svým způsobem vypráví o zabíjení fašistů. Odehrává se někdy mezi lety 2016 a 2019, kdy autoritářský prezident Duterte vyhlásil válku proti drogám (čti válku proti chudým a opozici), při níž zemřely tisíce lidí. Příběh plný šílenství, násilí i komických tanečků využívá westernové a noirové prostředky a vypráví o dvojici bývalých elitních vyšetřovatelů, násilnickém poručíkovi Hermesovi a zkorumpovaném seržantu Macabantayovi, které touha po pomstě postaví proti sobě.

Ač se snímky některých tvůrců slow cinema, jako je Tsai Ming-liang nebo Apichatpong Weerasethakul, vyznačují naprostým upozaděním děje ve prospěch zdůraznění meditativního toku času, Diaz vypráví silné, vcelku koherentní příběhy, jejichž pomalé plynutí celkový dopad jen umocňuje.

Caligula (r. 1979, Tinto Brass)
Trocha zhůvěřilé dekadence na závěr. V sekci Půlnoční delikatesy se letos představovaly zejména italská akční béčka (až céčka), do mého vkusu se tak nabídka příliš netrefila. S výjimkou opusu milánského slizáka Tinta Brasse a jeho historicko-pornografického velkofilmu Caligula.

Nesoudně megalomanská a výtvarně velkolepá produkce v čele s hereckými hvězdami jako Malcolm McDowell nebo Helen Mirren vypráví životní příběh šíleného římského císaře. Na tom by ještě nebylo nic zvláštního, tvůrci však od psychologického dramatu velmi často odskakují k naprosto explicitním scénám davových orgií, řezání údů či močení na mrtvoly. Snímek plný odporností ale díky své přestřelené, opulentností hýřící campy estetice neztrácí nic na půvabnosti, ideální guilty plesure. Zájemci ať v záplavě nejrůznějších sestřihů rozhodně sáhnou po 156minutové necenzurované verzi, jež byla k vidění i na Filmovce.

Kromě novinek vstupujících teprve do kin uvedla přehlídka i několik retrospektiv a snímků, které již jsou k mání. Letošní katalog tak může sloužit jako inspirační zdroj na mnoho večerů dopředu. Spořiví jedinci si s ním možná vystačí až do příštího léta, kdy v Hradišti začne 50. ročník Letní filmové školy, který by měl být dle slibů organizátorů konečně o něco delší než šest dní.