Adam Hencze | Články / Reporty | 10.03.2013
V tiché zimě pořádám na Žižkově lehkou houbovou večeři. Žižkov, historická kotlina mezi Vítkovem a vinohradským zvlněním, s údajně nejvyšší pražskou kriminalitou, peroxidovými blondýnkami venčícími své půlnoční pumy bez náhubků (nekecám) a s nemalou koncentrací barů a klubů dnes hostí pozoruhodnou hudební akci. Klid před bouří spojený s týdenní inverzí nad metropolí měl brzo skončit – zachvátal jsem tedy do prvního z patnácti klubů, které se v první březnový den upsaly k hostování Žižkovské noci.
Do nečasu a mrholení se rozjely davy. Tramvaje přecpané k prasknutí, skupiny zpitých maturantů v ulicích společně s přijíždějícími účinkujícími marně hledajícími místa na parkování ve zrádných modrých zónách. Dodávky vyplněné smogem skéra, co škrtaj zrcátka vyrovnaných automobilů spořádaných občanů Prahy tři – přesně to oživění, které stará třída Prahy už nějaký čas potřebovala. Málokdy se mi stane, že už na samém začátku akce cítím, že se vydaří.
Není v silách jednoho akreditovaného nebožáka stihnout alespoň nadpoloviční většinu programu, tak velká je jeho šíře. Patnáct nabušených klubů (do recitačního Berlyna jsem se na Post-hudbu ani nedostal, stop stav) mělo navazující hudební plán, takže ve finále bylo možné zevlit v jednom z center dění. To se nakonec ukázalo jako filozofie většiny.
Čekal jsem záplavu omladiny. Jedná se koneckonců o typ akce, která má právě středoškoláky jako jednu z hlavních cílových skupin. Teenage douchebags. A i když jsem potkával několik konstantních přeběhlíků (nemalé množství pisálků), většinou platila stylová věrnost: punkáči se váleli pod chodníkem u Jetu (hardcore program) a slečny s loňským maturitním vysvědčením držely pozice v Matrixu (zbytek se dá domyslet). Poslušní žáci zdravili své učitelky a lektory z tanečních, staří štamgasti nacpávali jednu fajfku za druhou a jako jedna duše si užívali horečku páteční noci. A stopy zvratků z nonstopů.
Záměr spojit lidi a nabídnout jim širokospektrou zábavu mířil do magického konce. Všecko šlapalo, od organizace přes nástupy kapel, mapky umístění klubů, lehké drogy s pivem, vyválené feťáky na chodnících i taktické manévry taxi populace. Nenarazil jsem na větší porce zmatenosti. Lidi dostali to svý. Hipsteři a volnomyšlenkáři mohli proudit mezi indie kluby a Berlynem, pro punk a hardcore bylo prostoru snad nejvíc (Kain, Jet a Parukářka), punk/rock fandové skákali ve Finalu, Nad Viktorkou a třeba i v tom Matrixu. Kromě zábavy to byla i dobrá příležitost (nejen) pro přespolní poznat všemožná žižkovská zákoutí. Multižánry, multikultury. A energeťáky zadáčo.
Z noci mi ještě několik detailů vyvstává. Originální vystoupení Čokovoko v Matrixu s minimálně dvojnásobnou maximální diváckou kapacitou. Rapové kecy holek o krvavých tamponech zabalené v chytrých aranžích, které posluchači odměňovali bouřlivými potlesky. Nabušené pogo na Spreading Dread v Jetu, zpomalené vnímání Schrodingerovy kočky v Suterénu (s chemií v krvi je jedno, jestli bude živá nebo mrtvá). Fragmenty spojené do jednolitého zážitku. Ti s páskou, co měli ještě sílu, mohli v sobotu do Šapa na afterparty se vstupem zdarma. Proběhly zvěsti, že šlo o majestátní shledání. Celkově tedy ten vůbec nejsladší icing on a cake.
Jedinou chybou „největšího zimního festivalu“ byla neúčast jednoho z nejzajímavějších lokálů - legendárního Vínečka Šambr. Ve svých divokých představách poslouchám jemný jazzový podkres s řezaným blues a s padesátiletými slečnami usrkávám nekonečnou sklenku frankovky v mlžném oparu, za který by se nemuseli stydět ani obyvatelé industriální Ostravy. Vlhkost na vstupních dveřích není sraženej pot starejch panen, z venku na ně chčije bezďák. Takhle my si tady žijem, na Žižkově.
Žižkovská noc
1.3. 2013, Matrix, XT3, Kain, Jet, Bunkr Parukářka, Divočák, Final, U Voka, U Habásků, Signal, Nad Viktorkou, Kuře v hodinkách, Sutterain, Boulder, Street Culture, Salé, bar Berlyn, Divadelní studio Žižkov, Praha
foto © Martinezz SušenkaSemi Martinezz
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.