mxm | Články / Recenze | 11.11.2016
„Měsíc svítil někomu divnému do obličeje. Tělo labutě se v jeho světle jevilo ještě bělejší. O něco níž se tísnili ťuhýk, tuleň, laň, hlemýžď a sleď. Ti všichni tiše snili, jen svišť bděl, viděl ten divný obličej.“
Psát o Petru Niklovi recenzi, je jako když otevřete botanický klíč a nalistujete příslušné heslo. Půlstránka, možná stránka, záležitost formátu. Tady potřebujeme biografii, středověkou studnu taky nebudete měřit geometrickým trojúhelníkem o zanedbatelné přeponě. Rychle překročme můstek o jeho účasti na albu Rostiny! Rostliny! nezařaditelné formace Sledě, živé sledě, stejně jako jeho četné výstavní aktivity překračující vymezení výtvarníka, jež mu bývá často přisuzováno (také Tvrdohlavý literát, hudebník, fotograf a divadelník). Petr Nikl vydal se sborem Lakomé Barky (několik maminek a dětí z Klecan u Prahy) dvě nepřehlédnutelné nahrávky, s nimiž čas od času vystupuje i naživo, aby se letos připomněl deskou Vosa.
Titulní skladba textově navazuje na „hitovku“ Zladí hadi zlatě kadí z alba Nebojím se smrtihlava (2004) a rovněž zužitkovává některé její hudební motivy. Což nedokládá nic jiného než hravost, která prorůstá Niklem jako paroží jelenem, jeho bytosti a přehlídka roztodivných stvoření přechází z jedné knihy do druhé, z obrazu do dalších představ. Na Vose už nemá v zádech různorodé pěvecké těleso, díky čemuž lépe vyzní bohaté nástrojové obsazení, foukací harmonikou počínaje, rockovou sestavou pokračuje, podobně jako širokou dechovou a perkusivní sekcí, a prapodivnými zvukovými udělátky konče. Zhudebněný živočišný atlas se pohybuje mezi domestikovanou zvířenou a tou fantastickou, podobně i hudbu tvoří ozvláštněná písničková schémata pohybující se nad styly i nad tradičním vnímáním hudby. Radost ze hry je trvalá a potřeba žánrového zařazení pomíjí, Nikl má vzácný dar ponoukat k tomu, abychom se znovu stali dětmi a zapomněli na škatulky všeho druhu. Jednou je to veselé a pitvořivé, jindy smutné až zasmušilé, nejčastěji groteskní a nenásilně fantasmagorické. Píchnutí vosy je jako signál být naruby.
Svatý výjev: Už jsme doma (včetně Martina Velíška) hrají zoologické pexeso s Bratry Orffovými, do toho jim kdáká Marek Doubrava, Hm..., s dětským sborem, pročež to celé Petr Nikl zakresluje do slepé mapy slov a slabikáře pro němé děti. Kolik vjemů, tolik smyslů zde platí jedinečně.
Nejměkčí pohádka je sestavena hlavně z měkkých souhlásek.
Petr Nikl - Vosa (samonáklad, 2016)
www.petrnikl.cz
Kristina Kratochvilová 25.11.2024
Představu pozlátka tvrdě zadupává do země špinavá realita plná absťáku, démonů, lítosti a vyhasínajících životů Laneganových blízkých.
Šimon Žáček 24.11.2024
Zdánlivě banální příběh Anory skrývá krásy i ošklivosti chybujících lidí ve stále více matoucím světě.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).