Temnota na sekyru (Nikander)

"Je pravda, že smrt může být i veliké dobro. Veliké dobro tenkrát, když nás ušetří velikého trápení. Může být vykoupením z hrůz a strastí, které by nás v životě čekaly," říkal v jednom z mrazivých monologů Karel Kopfrkingl, Spalovač mrtvol. Možná to tak je, prožíváme smrt a umíráme na život. Vstřebávám otřepané nokturno časem zapomenutého bistra, laciné ubrusy z pvc, pár zaprášených karafiátů v broušené váze, taky umělých. "Na sekyru nedávám!" hlásí osudem poznamenaná výčepní a pevnou rukou rozlévá lacinou kořalku. Trápení vedou k očekáváním a ty zase k trápení. Jak to bylo u brněnských Nikander?

Po dvouskladbovém demíčku z roku 2016 jsem, marná sláva, čekal podobnou pocitovku, jakou byl tehdejší žánrový debut amerických Kowloon Walled City. Upachtěný obraz bídné lidské existence proměněný v bezútěšná zákoutí zašlých ulic a uliček. Bezohledná, štiplavá úlitba v podobě zatuchlého černého kafe, ze kterého si vyvěštíte pořádně kalnou budoucnost. Sekyra prohnaná kolenem sice úpí, hořekuje, vyvíjí patřičný tlak, hrdlo však překvapivě nestahuje. Spíš než apokalyptické vize již neaktivních Gospel of the Future, servírují Nikander tu více a tu méně poetické temno. Povznesené i svázané tím nejpravověrnějším sabbatovským doomem, očekávanými sludgeovými riffy a plíživým, malátným rock'n'rollem.

Set a Distant Lie šlape na poctivém stonerovém základu, prověřená Ve stínu val zrychluje tep a Steel Willows spoléhá na jednoduchý ústřední motiv. Kruci, co mi jen ta melodie připomíná? Dost možná kultovní Love Will Tear Us Apart od Joy Division. Jedinou skladbou výrazně narušující kompaktní (sou)zvuk nahrávky je až lehce postmetalová Farewell. Malý rituál s tamburínou, který se nepouští do atmosferických ploch a courá pouze po jejich okraji, zakončuje somatické blackcrustové finále. A právě ona (jakkoliv) určující atmosféra, která dává živým setům Nikander hloubku i rozměr, samotnému albu v důsledku schází. Přitom skrze citelnou intenzitu a (ne)příjemnou žánrovou hutnost by Sekyra prohnaná kolenem klidně mohla být sekyrou zatnutou do temene.

Když jsem před deseti lety dělal rozhovor s Aleshem a Ultrem právě z Gospel of the Future, oba vzpomínali na písecké Fire Walk with Me i fakt, že v ranku sludge u nás není velká konkurence. Za celé ty roky se situace bůhvíjak nezměnila a třeba renomovaná Encyklopedia Metallum u nás eviduje pouze třináct žánrových kapel. A právě v žánru, který už dávno nepřináší nové a neobehrané, je zcela zásadní dílčí autenticita. Byť bych je přímo nezařadil do ranku blackened sludge a jejich debut vnímám jako standardní, u Nikander stále cítím potenciál překvapit, dost možná i sami sebe. Nejen jako svižnější protipól k dronově těžkotonážním Blues for the Redsun. Kostky a sekyry jsou vrženy.