Terapie národů podle Jareda Diamonda

Historik a ekolog Jared Diamond si i po osmdesátce udržuje bystrou mysl a hbité pero. Po vydání mnoha provokativních bestsellerů jako Třetí Šimpanz, Proč máme rádi sex? nebo Svět, který skončil včera si ve své poslední knize vytknul za cíl srovnat nesrovnatelné. Vytvořil odvážnou tezi, že národní krize se v mnohém podobají krizím osobním, a mohou tak nabídnout i podobná řešení. To je tak trochu v úzu starších politologických teorií, kdy státy byly připodobňovány k živým organismům, jež vznikají, stárnou a zanikají.

Za objekt svého bádání si tentokrát vybral země, kde sám pobýval a dobře vstřebal tamní prostředí, a tak je kniha do jisté míry i osobní kronikou. Ve své analýze připomíná zásadní krize, jež prožilo Finsko zdrcené ruskou i německou okupací, Japonsko v době meidži, kdy se snažilo rychle dohnat západní svět, nebo Německo při složité denacifikaci po II. světové válce. Diamond poznal i Chile po Pinochetově vojenském puči proti umírněnému Allendeho socialismu, pobýval v Indonésii pod dlouhou a krutou vládou diktátora Suharta a byl i při budování národní identity Austrálie, když byla nucena opustit vliv mateřské Británie.

Diamond nevynechal ani rodné Spojené státy, v nichž stále vidí výhodu dlouhé tradice demokracie, decentralizovanou moc jednotlivých států, výhodnou geopolitickou polohu a silný vliv přistěhovalectví, jež však považuje, na rozdíl od mnohých nacionalistů, za pozitivní jev. Největší obavu má z vyostřené polarizace společnosti, a tím neschopnosti politického kompromisu, malé investice do školství a jeho klesající úroveň. A taky z největší ekonomické nerovnosti na světě, kde se americký sen se stal už jen historickým mýtem pro několik málo vyvolených, kteří si místo investic do rozvoje země raději budují monstrózní podzemní bunkry nebo skupují pozemky v jiných částech světa.

Diamondova komparace s osobními krizemi v mnohém sedí. Dle něj jde o to přiznat si problém, nehrát roli oběti a nesvádět vinu na ostatní, vyrovnat se s minulostí, přitom si vzít příklad i z jiných zemí a pokusit se vybudovat nové funkční instituce. To se však lépe napíše, hůře udělá. Jistě je lepší podstoupit psychoterapii jako jednotlivec než jako celý národ, často složený z mnohdy velmi rozdílně smýšlejících jedinců. V minulém století národní identity fungovaly jako celospolečenský tmel daleko lépe než v 21. století v éře globálních informačních toků a individualizmu. Nicméně prozatím je to stále jediná, pro většinu lidí akceptovatelná, kolektivní identita sdružující, i rozdělující.

V závěru se Diamond pouští do analýzy globalizovaného světa. Jako největší hrozbu prorocky vidí jadernou válku, která se sice zdála zažehnaná, ale dle přibývajícího počtu balistických raket na celém světě je stále ve hře. Další velký problém je klimatická krize, která čím dál víc ohrožuje život planety, za velkou hrozbu považuje i nadužívání digitálních technologií nebo stále více rozevřené ekonomické nůžky mezi lidmi, ale i státy. To vše je potenciálně třaskavá směs do budoucna.

Jared Diamond věří v lepší zítřky a v to, že se lidstvo jako celek dokáže poučit z minulých krizí či ze zvládnutých krizí jednotlivců. To však záleží i na interpretaci národních historií, kde zejí často velké díry, především u států s temnou minulostí, které tyto momenty stále vytěsňují, obdobně jako to dnes vidíme na současném Rusku, které do svého „osobního“ problému dokázalo zatáhnout i okolní svět. Po přečtení knihy se dá konstatovat, že dokud i tito historičtí kostlivci nebudou vyndáni ze skříně, nebude možné se posunout dál ve společném řešení obecných hrozeb.