V kolébce Wrekmeister Harmonies

Mé první setkání s kapelou soustředěnou kolem dvoumetrového Krakonoše JR Robinsona proběhlo vloni na Brutal Assaultu. Působili tam jako zjevení. Ve vší agresivní černi tu v noci charismatický vousáč do velmi intimní hudby recitoval poezii. Najednou jsem byl uprostřed metalového festivalu na ostrově mantrického klidu, který byl stejně opojný a exkluzivní jako oáza uprostřed pouště. Atmosféra byla tak moc jiná, že se Wrekmeister Harmonies stali nejvýraznější kapelou celého festivalu.

Minulá deska Light Falls mě vrátila na zem, náladu živého vystoupení nedokázala zprostředkovat, tenkrát už hráli materiál z nového alba. A The Alone Rush je mnohem procítěnější než její předchůdce, ačkoliv principy, které Robinson používal dříve, se nemění. Dokáže velmi pozvolna rozvíjet hudební nápady, aniž by byť na vteřinu nudil, umí dokonale dávkovat zpěv tak, aby vyniklo sdělení. Změna je v tom, jak citlivě pracuje s gradací kompozic. Už tu nejsou ostré a násilnické přechody nálad, album je mnohem klidnější a náladovější. V současné tvorbě se snoubí ponurost a křehkost, výsledek pak zní jako by v Yndi Halda zpíval Johnny Cash.

Další změnou je čistota nahrávky. Na předchozích deskách se mnohem více experimentovalo se zvukem a špínou, ambient-noise-drone byly neustále přítomní, ne tak nyní. V popředí stojí kompozice mnohem klasičtější a konzervativnější, důležitější je být přístupnější a intenzivněji tisknout do hudby sdělení, které bude srozumitelné širšímu posluchačstvu. Nástrojově pak The Alone Rush pracuje zdánlivě minimalisticky s vyjadřovacími prostředky, které mají překvapivý zásah a emocionální velkorysost. Mnohdy si vás přes ambientně laděné mlhy připravuje, aby v příhodném místě nastoupily smyčce a jednoduchou táhlou melodikou z víceméně beztvaré hmoty udělaly srdceryvný žalm. V tomto ohledu Robinson rozhodně rozkvetl a vyzrál coby skladatel.

Pokud jste někdy hledali soundtrack k zamračené obloze před bouří, máte ho. Cítíte v něm určité dusno, víte, že za chvíli se může strhnout apokalypsa a tohle je intro. Pochyby z budoucnosti, hypnotické tempo, žádný spěch. JR Robinson dobře ví, že pokud bude houpat dostatečně dlouho ve své meditativní kolébce, tak jeho kouzlu nelze nepodlehnout.