V pyžámku s kočičkami (den první)

O Camp A Low Hum jsem se dočetl někdy vloni v létě na facebooku brooklynských High Places, jejichž zpěvačku Mary drahná léta platonicky miluji. Zmiňovali vydání knihy D.I.Y. Touring the World pořadatele Blinka. O jeho festivalu Camp A Low Hum se stránka vyjadřovala jako o nejlepším + všech světů i dob, a to už se mi zdálo jako jeden z důvodů udělat si výlet na Nový Zéland. Lístek stojí čtyři tisíce, já byl bez peněz a neznal program, když pominu zmínku o Mt. Eerie a Thee Oh Sees. Věděl jsem jen to, co se píše na oficiálních stránkách programu festivalu. Že je to všechno pravda, mi bylo souzeno teprve zjistit.

Sedm různých scén / prostředí. Pohodový časový harmonogram. BYO – Přines si, co chceš. Svoboda. Vzájemná úcta. Žádné VIP zóny a propustky do zákulisí. Žádné podiové zátarasy. Žádné akreditace. Každou scénu lze sledovat odkudkoliv. Laguna. Žádní sponzoři. Opakované výstupy. Chaos. Žádné ohlašování kapel. Zhruba 150 kapel za 3 dny, 70 na „oficiálním“ line-upu. Kapely z Nového Zélandu, Austrálie a celého světa, které nejsou slavné, ale skvělé. Bez věkového omezení. Překvapení. Ráj.

Na poslední chvíli jsem si zjistil informace o cestě, na žaludek zabalil pár piv a bourbonů s kolou, notebook nechal v Hastings a vyrazil za hurá dobrodružstvím a vpravdě životními zážitky. Protože jsem nechtěl trávit noc po punkersku v parku, jako onehdá v Rotoruře, vyrazil jsem až ráno prvního dne festivalu, šest hodin autobusem do Wellingtonu. Cesta probíhala klidně, tedy až na čínskou polévku, která na mě začala kapat ze zavazadlového prostoru. Se zavazadly pak byla šou ještě po výstupu ve Wellingtonu, kdy řidič odjel s celou spodní částí otevřenou, přičemž jeden bágl trčel napůl z autobusu. Asi punk. Zůstál jsem stát jako Lotova žena a naznačoval, že je něco v nepořádku, ale řidič si všimnul až na rušné křižovatce, vyskočil, zaklapnul a tradá! O zdejších řidičích by mohla být celá kapitola. Pak ještě vlakem do Lower Hutt a znovu busem do Wainuiomata. Prostor festivalu je v národním parku, prakticky v buši.

Díky zkušenostem z cestování a také štěstí, které mě zde provází jako věrný druh, probíhalo vše hladce. V autobusu jsem vystresoval k smrti jednu starší dámu otázkou, kde mám vystoupit. Nebylo to k ničemu, a tak jsem se odporoučel za řidičem, ať mě vyhodí někde na Main rd., odkud by to mělo být nějaké tři kiláky chůze. Řidič na to, že prý jdu na křesťanský festival, a to, kam mířím, je prý blbě. Tak jsem mu řekl, že na křesťanský festival nejedu, jedu do kempu Wainui a je to festival hudební. Řidič na to, že jo, že je to křesťanský festival, že hodně lidí včera vezl, že je to v údolí a že už jsem to přejel a že mi to říkal. Tak jsem mu řekl... a tak pořád dokola. Vystoupil jsem a dal se mnou zamýšleným směrem, ale nakonec jsem otočil a řekl si, snad to není chuj, dal na něj a vrátil se zpátky, což nebylo příjemné, neb bylo teplíčko a bágl se stanem a spacákem a plechovkami piv a bourbonů se jevil nelehkým. Byl to chuj! Něco mi neštymovalo, tak jsem zapadl do krámku s megamnožstvím (na takovou dědinu, ale bylo by to megamnožství i na Prahu) metalových vinylů a všeho možného hudebního a povídám postaršímu týpkovi, I need help. Šel jsem samozřejmě blbě a měl jít, jak jsem původně myslel... Ale pak se nade mnou slitovala dobrá to žena od párků, která nás slyšela, a odvezla mě na místo zaslíbené.

Po příjezdu čekalo první překvapení. Ještě v autě se zeptali na jméno (lístek byl proti jménu), dostal jsem pásku a program, odškrtli si mě, vnadná slečna řekla cool, a to bylo vše. Žádné čekování, buzerování, nic, mohl jsem mít v autě tunu semtexu, být terorista, cokoliv, a nic. Fajn, program, konečně jsem se dozvěděl, co bude hrát. Srdce mi vzápětí zaplesalo – Sleep ∞ Over! Dále švédští The Mob, což byly spolu s Mt. Eerie a Thee Oh Sees snad jediné zahraniční kapely. Jinak samý Nový Zéland a Austrálie a jeden projekt z Tasmánie. Na jednu stranu jsem se neubránil lehkému zklamání, protože jsem čekal více zahraničních kapel, na druhou už jsem se těšil, kolik neznámého poznám.

Postavil jsem stan pro tři osoby za pět minut a sám a snad poprvé dobře, hrdost největší. Zaparkoval jsem, aniž bych to věděl, v klidné zóně. Kemp měl tři stanová městečka: Quiet Camping, Camping a Party Camping. Geniální, zvlášť když si vzpomenu na jeden z ročníků Pohody, kde bylo městečko u techno stanů a ty jely do sedmi ráno... a já Pohodu mohu.

Osprchovat se. A obhlížet areál. Poměrně velký, ohraničen kopci a lesy. První scéna Lagoon je u laguny, kapela hraje, lidi skáčou do vody a letní pohoda. Prvními vystupujícími pro mě jsou na Lawn Stage Space Ventura, mix Stereolab, Cocteau Twins, dream popu, shoegaze. Věkový průměr maximálně dvacet, ale možná taky šestnáct... skvělý začátek. Přečetl jsem si, že Sleep ∞ Over mají hrát na Journey Stage, tak jsem to šel ihned zčekovat. Vau! Nejlepší stage a myslím, že už nepůjde překonat: scéna totálně v buši, mezi stromy, cesta vede přes potoky, bahýnko. Doteď byla mým favoritem kostelní scéna na OFFu, tehdá ještě v Myslovicích. Ale tohle byl lesní chrám! Začal jsem se třepat nadšením.

Festival má osm scén, což mi přišlo zpočátku hodně, ale pak jsem pochopil, jak je to dobře vymyšlené, jelikož se souběžně hraje většinou na jedné, maximálně dvou scénách a druhá scéna opravdu nezačíná, dokud jiná neskončí, takže můžete vidět všechny kapely nebo opakované koncerty. Zdá se to složité, ale ve skutečnosti je to jednoduché a boží.

Na Lagoon dohrávají mladíčci Caroles a zpěvák zakončí koncert skokem do vody. Inu, punk. Nebo lépe beach punk, nebo ještě lépe weed beach punk. (Ovšem nepředstavovat si pankáče s čírem, toto je hipsta festival, stejně jako folk není Honza Nedvěd a jeho devítiletá přítelkyně, ale holka s drdolem v podpaží, stejně jako techno není vysmažená smažka, ale obrýlený intelektuál chodící v neděli do kostela a po nocích zálevat stomy do lesa atakdál.). Na Noisy scéně hrajou punk-noiseoví Lenin Lennon, na úžasné Forest scéně Riki Gooch, The Body Lyre, australští Making, Sweater, Pines, punk, punk, punk, punk, punk, punk (jednou více post, podruhé psychedelic, jindy zase noise, tuhle math, tamhle lo-fi), copak jsem na Krákoru? Popravdě, jelikož toto je hipsta festival, obával jsem se, že tam budou tančit kníratí diskohoši na podklad z laptopu, ó, jak jsem se mýlil, byť někdy je méně punku více.

Trochu mi všechno splývá, proto odcházím okolo šesté na jídlo směr Renegade Room, kde vystupuje Boy Wonderrr („Greater Auckland’s #2 middle class private school educated lesbian feminist rapper“), neštíhlá dívčina v kostýmu krokodýla vříská feministická říkadla a jo, je to hrozné a jo, je to zábava. Renegade je vynikající záležitost. Idea: my ti dáme buben a aparaturu, ty si dones zbytek, bookni si místo a zahrej. Vystoupili tam snad všichni účastníci festivalu (kromě mě), úžasné výkony, umělecké zážitky, trapasy, hrdost partnerů, dojetí, že si můžete zazpívat pro tři lidi, kteří došli... DIY plakáty, které jste si mohli udělat a pozvat tak návštěvníky na vaši performanci, jsou samy o sobě street art. Vrcholem scény byla kapela Ugly Team, která vyrobila plakáty typu Nejoblíbenější kapela pořadatele Blinka Ugly Team bude hrát tehdy a tehdy nebo Festival bude příští rok stát tisíc dolarů, protože má oblíbená kapela Ugly Team bude headliner a na její počest pojmenuji fesťák Camp of a Ugly Team, s láskou Blink nebo V deset hodin večer vystoupí na Big Stage moje nejoblíbenější kapela Ugly Team, takže všechny kapely budou vykopány z podií a utopeny v mléce, s láskou Blink. A po vystoupení zas plakát Ugly Team jsou čuráci, suck, a tak. (A jací byli? Neviděl jsem.)

Na Forest stage rozjížděl skvělou party raper Tommy Ill – hip hop nemusím, ale tady není hoper drsný motherfucker gangsta a lituju, moc lituju, že jsem přišel pozdě, rozvášněné týnky a mé vřelé doporučení. Zdá se mi to nebo je poslední píseň zprznění U2? Jóóóóó! Na Lawn hrají Mesa Cosa výborný čert punk. Respect to all! Holka v mikině s Ježíšem, černoch s obráceným pentagramem a nápisem satan na hrudi, hippies, týpek v mikině blackmetalových Darkthrone, buddhisti, queers, lidi, u kterých si nejsem jistý pohlavím, intelektuálové, metalisti, pankáči, hardcoristi, muslimové, indiáni, bílí, fetky, dark wave, gotici, tuli tuli, hipsteři. A všichni hopskali svorně v míru a lásce.

Rackets – beach punk, Duck Duck Chop – míjím, místo nich si dávám BNP na Renegade, raw punkcore ve stylu raných Black Flag, jak jej miluji. Poprvé po všech těch puncích ten den mám chuť se svléct do půl těla a pogovat. My world – disappointeeeed!!! Zpěváka jsem potkal o den později a teprve tehdy zjistil, jak se jmenují – program Renegade stage se totiž dodělával až na místě. Řekl jsem mu, že se mi líbili, což ho potěšilo, ale jinak je to zvláštní týpek, hodně zažraný do hardcore no fascism no fashion ideologie. Vystupoval ještě s The Dance Asthmatics.

Místňáci nepogují, spíš to jsou takové legrační tance. Kdosi nazval pogo na Creepy Teepee „buzna tanečky“ – vlastně, říkám si, kutnohorské tanečky byly oproti kiwáckým pogům deathmetalové mosh pity. Ale tady jsem se dosti mýlil. Docela jsem se těšil, podle názvu a popisu, na shoegaze Secret Knives, ale nějak mě to nezaujalo. (Zpětný poslech je lepší, kde se stala chyba?) Suren Unka roztancoval publikum tak, že lidé tančili i na stožárech a jeden dokonce přeručkoval nahoře stage, přičemž udělal uprostřed kotoul. Hm. Mere Women – post punk, new wave, PCP Eagles – punk mezi Ramones a Black Flag, a pak nejvíc weird a zvukově terorističtí All Seeing Hands s dobrovolníky v bílých pláštích a make-upem jak Root v době Zjevení. A ještě EBM Audio Tears a Pictureplane na Noisy Stage, s otřesným zvukem brutálně nahlas.

První den 65 %, nutno zčekovat Space Ventura, Tommy Ill, Mere Women.

Pokračování příště.