Ve spleti harfy, na pláni cella: Mary Lattimore, Julia Kent

Byla Julia Kent nervózní? Slova díků z ní padala zbrkle, páté přes deváté. Nebo se mi to zdálo? Slovní projev kanadsko-newyorské cellistky jako by vůbec neodpovídal suverénní hře, která naopak navozovala klid. Jednoduché, pomalé melodie se splétaly do konvenčně krásných skladeb. Základem tvůrčí metody byly smyčky, které si cellistka naživo nahrávala a pak vrstvila, efektování nástrojového zvuku nebo další samply hrály většinou vedlejší roli. Použitými prostředky se Kent zařazovala k neoklasice/postklasice, tedy návratu ke klasické západní tonalitě, melodice, harmoniím po divokém 20. století, často obohacené o ambientní prvky, případně by se dalo, vzhledem k emotivnosti hudby, mluvit o jakémsi soundtrackovém minimalismu. Výhodou byla přístupnost a čitelnost, nevýhodou předvídatelnost a balancování na hraně kýčovitého emocionálního vyděračství. Do něj Kent naštěstí nikdy úplně nepřepadla, i tak ale šlo spíš o špičkovou muzak než o estetický zážitek.

What did the cannibal’s wife give him when he was late for dinner?
The cold shoulder.

Svým oblíbeným vtipem uváděla americká harfenistka Mary Lattimore kompozici nazvanou The Warm Shoulder, prý romantickou. A i dál sršela charismatem a sypala anekdoty, třeba o tom, jak posílala své dílko o samotě astronautovi Scottu Kellymu do NASA. V instrumentálním pásmu to dávalo abstraktním skladbám vítaný kontrast. Ten ovšem nebyl nepostradatelný. Stejně jako Kent, i Lattimore pracovala se smyčkami, její přístup byl ovšem mnohem dynamičtější. Vedle klasické hry na harfu stíhala ještě prakticky neustále manipulovat s několika efekty, které měla při hraní na klíně, takže se jednak smyčky porůznu měnily, jednak docházelo k deformacím samotného zvuku, místy dost radikálním. Ve výsledku jako by zněl dvojitý kontrapunkt: levé ruky vůči pravé, rukou vůči smyčkám. Zvonivý, pointilistický zvuk harfy v těchto situacích fungoval famózně, a také proto jednoduché, přehledné principy hry na harfu braly dech. Set měl na jednu stranu až folkově hravý náboj, na druhou byl natolik komplexní a nečekaný, že se místy dostavoval magický pocit ztrácení se ve zvukových strukturách. Nešlo už jen o moment překvapení z exotického zvuku harfy, ale o skutečně výjimečnou hudbu. Závěrečná improvizace s Julií Kent už byla jen příjemnou kuriozitou, která se síle hlavní části nevyrovnala.

fotogalerii z koncertu najdete tady