Večerní kurz němčiny s Kafkou (Kafka Band + Černý Tesák)

U vchodu mě míjí muž v dlouhém černém koženém kabátu s buřinkou na hlavě a holí v ruce. Jde pomalým, rozvážným krokem. Franz Kafka to nejspíš není. Ale kdo ví, do obličeje mu nevidím a ve studeném večeru na ulicích Žižkova by to nebylo nemožné. Zvlášť když stojím před Palácem Akropolis a za moment začne Proces. První pražský koncert Kafka Bandu od zářijového vydání alba der Process.

Miloš Dolinský alias Černý tesák, rodák z Jesenické Vidnavy, si podmaní sál jako první. Úvodní drobný technický problém přejde s úsměvem a od začátku je cítit intimita. Vyvolá ji osobním představením sebe i své hudby, vznikající za covidu a věnovanou otci, který se vystoupení nedožil. Přichází zasněná, místy temná půlhodina. Tóny elektrické kytary navozují smutek i melancholii, společně s nenápadnými smyčkami a beaty v pozadí si pak lze připadat jako na osamocené procházce v jinak tiché přírodě. Poklidný výlet naruší jen náhlá změna uhánějícího tempa a několikaminutová prudce blikající světla. Ve stínu bílých světel pak Černý tesák mizí ve tmě.

Během chvíle se sál naplní tak, že se nedá hnout, i přesto že začátek hlavní části večera je ještě daleko. Dav s očekáváním vyčkává na příchod Kafka Bandu. Pět členů se objeví za nástroji a v chladném úvodu přistoupí i frontmani Jaromír Švejdík a Jaroslav Rudiš. Ten s knihou v ruce začíná: „Patrně učinil někdo na Josefa K. křivé udání, neboť byl, aniž se dopustil něčeho zlého, jednou ráno zatčen,“ zazní úvodní věta románu, vypovídajícím o samotě a nepochopení okolní společnosti. I to je v textu otisknuto a naživo to funguje s přirozenou naléhavostí. Skladba dál eskaluje a od prvního momentu je znát elegance a sehranost všech sedmi členů – černé košile, obleky a klobouky, vizuálně doplňující atmosféru temné Prahy 20. let minulého století, s bezchybně sladěnou souhrou kytar, trubky, bicích, kláves s houslemi i vokálů hlavní dvojice.

Ta se v průběhu celého Procesu střídá a doplňuje, Švejdík opakovaně, s nenápadným úsměvem na tváři, vykřikuje jakoby z dálky tlumeným hlasem neartikulovaná slova. Ve volných chvílích Rudiš nijak neskrývá obdiv ke Kafkovi a k jeho práci. Mezi písněmi s nadšením popisuje skladby v kontextu literátova života i díla. Nazve Kafka Band vzdělávací kapelou, což je trefné. Ale zase tak vážně, jak by se mohlo zdát, se celý večer nebere. S kapkou nadsázky Rudiš překládá a interpretuje dvojjazyčné texty a jejich obsah přibližuje současnosti a popisuje pro něj blízké německo-české vztahy. Když přijde pokřtít album Rudišův německý přítel, oba dva téměř současně, ale každý svým mateřským jazykem, davu sdělí , že v Německu se křtí jen děti a se smíchem polijí CD pivem.

Po Švejdíkově přednesu o dómu shlížejícím na noční Prahu přichází poetický Měsíční svit, který zazní místo německého originálu česky, zase přímo z knihy. Proces, absurdní a svým způsobem i děsivé dílo, je zakončeno hlasitým rockovým Koncem. K závěru zahraje kapela Kafkovu nejkratší povídku Stromy, skladbu oficiálně nevydanou, pomalou a spíše melancholickou. Jestli Kafka poslouchal nevím, kafkovský nádech měl ale tenhle zimní večer od začátku do konce.