Beztížný pocit nezvěstného V centru

Ve vlaku zaslechnu, jak jí povídá o třípatrovým domě, ve kterém jeho rodina bydlí. „A to jste si postavili sami?“ „Ne, to jsme zdědili. Původně to patřilo nějakejm Němcům.“ A taky že by raději zůstával celý rok na intru v Olomouci, protože „co tady?“. Světácký rozhled získaný po třech týdnech ve velkoměstě, ze kterého jsem do Freiwaldau taky přijel.

Před jesenickým nádražím si i já říkám: „Tak co tady?“ a místní mě hned nasměrují: „To musíš támhle dolů, nemůžeš si toho nevšimnout, teď jak ten barák obalili tepichama.“ Z bývalé knihovny vytáhli prochozené koberce, rozřezali je na pásy a zavěsili na fasádu, vyšisovat je podzimním sluncem. Na vyvětrání baráku, o kterém nikdo neví, co si s ním počít, pozvali dva architekty až z Německa. Na víkend se stal středobodem festivalu V centru / Im Zentrum. Bar, herna, galerie, říkají tomu kokon. Zase se to uvnitř hemží dospělými a dětmi, ale na jednotlivá oddělení už se nehraje, nově také psy. A všichni jsou vyzýváni k tomu, aby podali návrhy, co s domem dál. Nápady se teď pod koberec nezametou.

Fotograf architektury Henning Koepke vystavil fotografie brněnských staveb věrných zásadám školy Bauhaus. Funkcionalistická architektura je čistá sama o sobě, totéž platí o fotografiích. Portréty fotografky Isolde Ohlbaum, které pózovala řada významných českých literárních osobností, nutí diváka zpomalit a zklidnit se. Místní výtvarník Filip Raif či mnichovský umělec Frank Sauer zase vytvořili expozice inspirované společnou historií Čechů a Němců. Právě ta je základní myšlenkou festivalu V centru / Im Zentrum, který se letos konal počtvrté.

Od „prvního česko-německého kabaretu přímo z Prahy“ příliš nečekám, k předem slibované zábavě jsem skeptický, ale překvapí především v hudebních výstupech. Co si počít, když tě v jedenaosmdesátém unesou vlastní rodiče přes Jugošku do Bavorska? Vrátíš se po letech zpět a jsi za pitomce, který se vracel. Jiný najde domov ve vlaku mezi Vídní a Prahou, ale ani v jednom z obou měst. Identität. Pořád hledáme. Svoji partu a své místo. Třeba v sauně. V Českém ráji. Jaroslav Rudiš pojímá autorské čtení s lehkostí ostříleného předčítače, pozornost si užívá, stihne pozvat do kina na Národní třídu i na večerní koncert a spěchá na zkoušku Kafka Bandu.

fotogalerie z festivalu zde

U Kateřiny Tučkové, která čte z připravovaného románu Bílá Voda, ona lehkost schází. Příběh zasazený do místního regionu otevírá témata nedávné historie, která měla zůstat zamlčena. Jestliže se Rudišova novela ze sauny čte sama, osudy za komunistického režimu internovaných řeholnic jsou hůře stravitelným čtenářským zážitkem. Simone Kucher čte ze své rozhlasové hry Ať hlas získá zpět své místo, v níž se věnuje genocidě Arménů, která v Německu rezonuje více než u nás. Básník Jaromír Typlt s hudebníkem Michalem Ratajem představují své improvizované Škrábanice, které poprvé uvedli před deseti lety. A když už jsme v kině, promítáme si při nich každý svůj osobní film na vnitřní stranu víček. Dost divný biják.

Začíná se šeřit, jdu nahoru do Priessnitzových lázní. Ameriku od Kafka Bandu jsem poprvé poslouchal při nedávné cestě přes Atlantik a s tím mám nahrávku jednou provždy spojenou. Tentokrát nepřistávám, ale vzlétám, kolem mne andělé s křídly na zádech hrají a zpívají a já znovuprožívám euforii z objevování New York City. Beztížný pocit nezvěstného. Tady v Jeseníku. V centru. Jeseník miluje svého Jaromíra Švejdíka a láska je to vzájemná. Právě pro ni si lidi po desáté večerní chodí do bývalé knihovny, kde na půdě Jakub Čermák s divadelním souborem Depresivní děti touží po penězích připravil Bordel L´Amour. Tento nevěstinec nabízí něco netradičního, totiž čistou lásku. Každý, kdo si na ni vystál frontu, schází po schodech dolů s blaženým úsměvem na tváři. A je úplně jedno, odkud přijel a jaký je jeho mateřský jazyk. Každý je proměněn. A v baru se ještě dlouho tančí. A prý co tady…