Vpít se do ocelové hory (Deena Abdelwahed)

Je sobota večer, ale sál kina Přítomnost je jako vždycky tak trochu v bezčasí. Loňská deska Jbal Rrsas tuniské producentky Deeny Abdelwahed je taky svým způsobem mimo čas, mezi časy a světy. Propojuje tradiční taneční hudbu různých arabských zemí se současnou postklubovou hudbou a s footworkem. To jsem nevymyslela usazená v křesílku vzadu v Přítomnosti, s deskou jsem od jejího vydání strávila spoustu času, poslouchala ji dokola a dokola a hodně o ní přemýšlela.

Věděla jsem, že ji potřebuju slyšet naživo. Částečně i kvůli tomu, že jsem si na Bandcampu přečetla rozhovor, ve kterém producentka vysvětluje svou fascinaci tradiční taneční hudbou – nezajímá se o folklór a tradici jako takovou, ale o to, jak tato hudba hraná na různých společenských událostech působí na lidi. „I’m trying to take what is familiar and sha’bi all around the Arabic-speaking world – things that move me rhythmically and musically, the musical genius of our region that makes you dance with such infectious energy.“ I v dalších rozhovorech mluví o důležitosti koncertů, živé hudby, fyzického prožitku.

Ještě před začátkem koncertu na mě žena z vedlejšího křesílka zvrhne dvojku vína, takže fyzický prožitek se děje snad až příliš. Show Exhausted Modern přihlížím nasáklá vínem a je mi zima. Vlastně se to docela hodí – k hudbě i projekci. Hudba je naléhavá, temná, znepokojivá a projekce plná aut, techniky, paneláků, výbuchů, mrakodrapů, mraků, zraněných lidí, netečných lidí, davů a továren a aut a techniky… Je to koncentrovaná úzkost z moderního světa. Připomíná mi instalaci Geography Biography umělkyně Tacity Dean, kterou jsem viděla na výstavě Avant l'Orage – před bouří. To dusno je povědomé.

Vystoupení Abdelwahed předchází projekce krátkého filmu I Signed the Petition dánsko-palestinského režiséra Mahdiho Fleifela, který zachycuje telefonát následující podpis online petice. Během hovoru s přítelem protagonista analyzuje, dekonstruuje a interpretuje význam své volby veřejně podpořit kulturní bojkot Izraele. Pochybnosti, bezmoc, paranoia, humor jako obranný mechanismus a téma, které je ještě ožehavější než v roce 2018, kdy měl film premiéru.

A teď Deena Abdelwahed, Jbal Rrsas a audiovizuální show, reagující v reálném čase na hudební podněty, při níž ji sekundují tuniský multiinstrumentalista Khalil Epi a švédský vizuální umělec Niculin Barandun. Když prolínající se barvy na plátně pozoruju, mám pocit, že jsem se vpila do coveru desky, do pokřivené „ocelové hory“ v jihovýchodním Tunisu. Barvy se proměňují, tančí a pulzují s hudbou, která šíří tu nakažlivou energii, pro kterou jsem přišla. Napsala jsem si do poznámek v mobilu, že „teď nechci přemýšlet“. Říkám si, že začít takovou desku – a koncert – skladbou The Key to the Exit dává perfektní smysl.

Ponořit se do hudby a na chvíli v myšlenkách opustit všechno ostatní. A taky se zvednout z křesel a ze země a tancovat. Těžké beaty, neotřelé rytmy, repetice, variace, hravost – sotva si všímám, kde končí dobře známé skladby a začíná improvizace. Deena Abdelwahed v minulosti působila i v jazzových uskupeních a na jejím přístupu k živému hraní je to znát. Různé vlivy a inspirační zdroje se spojují v jedinečném stylu, který je reflektuje identitu hudebníka v propojeném světě.