Minka Dočkalová | Články / Reporty | 24.07.2023
Je to hanba, ale v Ostravě ani na Colours jsem nikdy nebyla. Střihnu si tedy dvojité poprvé, nemám plán, počítám, že se všechno postupně poskládá.
Po příjezdu do Dolní oblasti Vítkovice intuitivně hledám Full Moon stage, kde se zrovna chystá trnavská kapela The Wilderness. Zpěvák Denis Bango alias Fvck_Kvlt představuje kapelu slovy „sme Elán revival, sme zo Slovenska“, ale vzhled, neklid i název je okamžitě prozrazuje. Jsou živí, takhle nadupaný šťavnatý zvuk, perfektně šlapající basovou linku a expresivní kytary jsem hned na začátku festivalu nečekala. A ty texty! Věřím jim každé slovo. Nejsou vyumělkovaní, to, co zpívají, je ryzí. A taky pěkně nasraný.
Prozkoumávám jednotlivé stage, nadšená kulisami industriálu, na který jsem se tak těšila. Na Glo zrovna úřaduje kapela 'Ndiaz, už z dálky jsou slyšet energické taneční melodie bretonské hudby. Pohoda lahoda, potkávám známé, chvíli na sebe křičíme a pak běžím dál, na Rec. Stage, kde to rozjíždí DJ Rainer a hyperpopový zpěvák Princip. Žádný Gavrillo se nekoná, tohle je sweet boy, sweet voice, hodně to staví na vlastní vizualitě: je módně expresivní, jede hodně striptérských pohybů a líbezně zpívá. Po pár písních se jeho rejstřík trochu vyčerpá, tak pádím dál. Na přeslazeném podiu opodál, s Emou Smetanou a Jordanem Hajem, trochu chcípl pes, mírně to zachraňuje Haj svým chraplákem, který se na vykouřenou gloglo stage hodí.
Utíkám z davu do dalšího, ještě většího davu. Na Liberty zrovna frčí Garden City Movement – izraelská trojice, jejíž produkce mi žánrově okamžitě připomene filmovou hudbu, takovou, kterou si člověk představí, když jede autem s otevřenýma okýnkama, plný letních vjemů, svobody a nespoutanosti. Doplněné minimalističtější projekcí z toho čiší pohodlnost a komfort. Není potřeba to drtit na sílu.
BLESKEM NEVADÍ
Areálem proudí provazce lidí podle končících a začínajících koncertů, je to jako by se sypal písek mezi prsty. Dochází mi víc než kdy jindy, že neexistuje jediná správná odpověď na vkus. Pojetí krásna má tisíce odstínů. Jeden můj kamarád říká, že nikdy nehledí na estetiku, protože tu má každý vlastní, nýbrž na kvalitu řemesla. Lze tak nahlížet i hudbu? A pokud, jak moc to mění hru?
Vracím se na Full Moon stage. Jestli má člověk u některých zpěváků občas pocit, že se na rozdíl od ostatních hudebníků v kapele flákají, Lukas Jansen z nizozemské kapely Tramhaus si to na Colours poctivě odmakal za všechny. Děkujeme, posíláme ručníček, i když je jasné, že není potřeba, viz singl I Don’t Sweat. Živelné taneční kreace, špetka Mercuryho pohybů, větší než stopové množství šedesátkových fitness videí, top strop osvěžující riffy na hraně noci doplněné perfektně pochodujícím rytmem celého postpunkového uskupení, zkrátka asi nejlepší zážitek večera. Je super vidět lidi, jak běží, utíkají na svou oblíbenou skupinu. Není divu, že jsou Tramhaus pro svou živelnost respektovaní mezinárodně. Navzdory své relativně krátké existenci jsou perfektně sehraní a jde z nich taková energie, až má člověk pocit, že ho právě srazil blesk, ale vlastně to vůbec nevadí.
Můj kanystr vjemů je maximálně naplněn, vejdou se už jenom jedny hranolky. Velké. Možnost dát si je každých patnáct metrů je privilegium, kterého se odmítám vzdát, mělo by se to normálně zapsat do městských územních plánů. Za černou geotextilií pokorně bzučí generátory, všechna ta mravenčí práce pro naši zábavu a dobré bytí jsou očím skryté. Tolik krásných lidí na jednom místě… Jen je člověk z té krásy tak zahlcený, že se najednou všechna ta nádhera stává standardem.
OSOBNÍ KONEC SVĚTA
„Každý den je dar,“ říká důchodkyně na zastávce Kotva. Já jedu až na Hlubinu. Připadám si jako v nějakém potápěčském dokumentu.
Vcházím do areálu za lehkého deště. Soundtrackem poprchavé nálady je Nika, která ve své éteričnosti působí až posvátně – dlouhé bílé saténové šaty dotvářejí mariánský obraz, který doplňuje výborný klavírista Pavel Duda se zbytkem kapely. Jednoduché nástrojové složení basa, bicí, klávesy je křehké, sladěné, i přesto je vystoupení hravé a dynamické. Rok starý debut zpěvačky s uhrančivým neoposlouchaným hlasem Flesh & Soul budu poslouchat ještě dlouho po skončení festivalu.
Očarována jemností a donucena počasím hledám podnětný úkryt. Na scéně Slezské univerzity zrovna vystupuje doktor fyziky Tomáš Gráf. „Miliarda je číslo s devíti nulami, hezčí než v čase je na kontě,“ glosuje odhadovaný časový rámec toho, za jak dlouho naši planetu sežehne Slunce. O pádech vesmírných těles a (nejen) osobních koncích světa hovoří s lehkostí a vtipem. Přemýšlím nad tím, jaký život mají lidé, kteří se profesně zabývají konci, ať už to jsou konce ér, lidí, planet nebo galaxií. Jsou v depresi, nebo naopak žijí naplno to, co mají možnost žít? A jak to mají lidi na Colours?
Časově se dostávám do skluzu, a tak se nikdy nedozvím, Proč je důležité pro lepší výkon zpomalit, jak se jmenuje přednáška, kterou jsem nebyla schopna lokalizovat. Končím v sále Gongu, který architektonicky velkoryse zpracoval Josef Pleskot. Delší skladby akčního čtyřčlenného jazzového tělesa Gray by Silver lze charakterizovat dynamikou a korejskou expresí, které takřka okamžitě způsobily reakci – mnoho diváků nejspíš nebylo na to, co se na jevišti dělo, zcela připraveno, tak začali masivně odcházet. Uznávám, jazz tohoto typu není pro každého. Hudebníci soustředění kolem klavíristy Hana Bena Leeho však postupně publikum provedli rozhoupanou námořní kompozicí, nice touch byl drobný dárek u vchodu – posluchači dostali balíček s origami lodičkou. Vlny skladby Sea Shanty na začátku rozčeřily autenticky znějící zvuky veslování na moři, o které se postaral mladý perkusista. Pššššš, šššš, pššššš, šššš.
fotogalerie z celého festivalu najdete tady
Rozbouřené moře mě ledabyle vyhazuje před hlavní stagí, kde už řádí moje guilty pleasure: Jacob Collier. Pokud bychom se, dle informací z poslední astronomické přednášky, nezvládli vyhnout pádu některého z nebeských těles, pak by to byl rozhodně tenhle multiinstrumentalista a živel, který, krom toho, že většinu představení působí jako ADHD ondatra na kokainu a běhá mezi nástroji jako šílený, krásně pracuje s publikem. Je fascinující, že do detailu promyšlené aranže si hudebně průměrně vzdělaný člověk dokáže vychutnat až po tom, co je vysvětlí: všechno má logiku, barevnost, emoci, a když přijde řeč na neustále se modulující Super-Ultra-Hyper-Mega-Meta-Lydickou stupnici, začínáte tušit, koho máte před očima.
O jeho absolutním hudebním sluchu svědčí historka z dětství, kdy se ho ve dvou letech máma, houslistka, ptala na to, jaký tón vydává jejich vysavač: G bylo správně, věděl to už tehdy. Není divu, že jeho skills doceňují významné osobnosti hudebního světa, jako je Quincy Jones, který mu pomohl nastartovat kariéru. Někdo by si mohl myslet, že posluchači jsou jen tupá masa, ale ne – Collierovi se daří vícehlase rozezpívat celé sály lidí, někdy dokonce i v půltónech, a ono to fakt zní! To je podle mého další nutný krok ve všech sférách kultury: otočit to od sebestředné exhibice a poučování směrem k interakci, zapojení, propojení. A tady to jiskřilo jak cyp.
REJ HLADOVÝCH DUCHŮ
Uklidnit jsem se šla na Jacka Laddera. Žánrově jsem čekala postaršího Nicka Cavea (i když tohle srovnání určitě nemá rád), takže mě překvapilo, že působí o hodně mladší, i když je to čtyřicátník. V pyžámkovém proužkovaném obleku vedle DJe, který vizuálně připomínal Sherlocka Holmese prožívajícího harrypotterovské období, rozjel klubovou pohodu v synthpopovém rytmu. Písně z alba Hijack! (2021) reflektují jeho pobyt v protialkoholní léčebně, zatímco nejnovější Tall Pop Syndrome (2023), slovní hříčka odkazující na australský termín Tall Poppy Syndrome (kritika úspěšnějších lidí, snaha je srazit), je svižnější a přímější. Ladderův melancholický baryton v kombinaci se sebeironizujícími texty je zavazující, nelze odejít. Hudba je čistá, nepřekombinovaná a srozumitelná, možná proto tak dobře funguje.
Po pár dnech festivalového hodování si chci dát detox a žít hrozně zdravě. Snídám kávu a kombuchu, po které jsem nakalenější víc než včera po jednom cideru, jdu se s hanbou skrýt z nealko zóny na BigBang Stage, kde probíhá Poetry Slam na vědecká témata. Řeč je o DaVincim, DNA, ale i politice a filozofii, zasmát se vyladěné veršovací kulometné palbě během „detoxu“ je vždycky osvěžující. Kognitivní naplnění završím letmou účastí na hlasovém workshopu Ridiny Ahmedové na Cocoa stagi – v minulosti jsem absolvovala totéž v menším počtu lidí, nicméně se zdá, že po collierovské intervenci není jakékoli množství zpívajících problém a všechno šlape jako hodinky. Zkouším se ještě zastavit na právě začínající Tokyo Drift, ale už na to nemám. Dochází mi, že nehledě na to, jak dobré jsou věci, které konzumujeme, člověk si nutně musí vzít čas na to vše nejenom pozřít, ale taky strávit. A já jsem třetí den už opravdu přecpaná.
Zkouším to na další přednášce – tentokrát zahraničního speakera Jamieho Catta, hudebníka a režiséra, který přináší téma transformace vnitřních stínů. Mluví o maskách, které nosíme, o životě, který editujeme, a stáváme se tzv. hungry ghosts, kteří v sobě chtějí zaplnit prázdnotu, ale i když neustále konzumují, nesytí je to. Později procházím areálem a rozhlížím se kolem sebe. Hladových duchů potkávám nepočítaně. Nepatřím mezi ně i já?
CHOVÁŠ SE PODLE TOHO, CO MILUJEŠ
Už dlouho se chystám na představení Sádlo Ridiny Ahmedové, ale vždycky mi to uteče. Minimalistická terapeutická hra takřka beze slov, hudba, looper, znázornění vnitřních bojů, které mnoho z nás až příliš věrně zná, mě dostala. Podobně jako performerka Kateřina Olivová používá zářivé materiály a třpytky, dotýká se fyzického, publikum se dotýká jí. Na představení volně navazuje diskuse, která ukazuje, že otázky týkající se tělesna jsou ve společnosti hluboce zakořeněny a že nemusí být snadné cítit se dobře sám sebou. Ridina se skrze přípravu divadelního kusu dostala k desítkám výpovědí především žen, které své tělo celoživotně řeší (respektive, někdo další řeší je), a protože šlo o materiál s významnou výpovědní hodnotou, vznikl i podcast Sádlo (Radio Wave) a následně iniciativa Moje tělo je moje, jejímž smyslem je destigmatizace tématu a snaha naučit se s touto problematikou lépe pracovat.
Trochu náhodou pak zabloudím na přednášku doktora Mariana Jelínka, kouče Jaromíra Jágra, který taky mluví o vnitřních hrách, o myšlenkách chtěných a nechtěných, jako by rovnýma nohama naskočil na linii předchozího tématu, akorát z druhé strany. Že je síla emoční vazby k subjektu klíčová – hodně nadšení a tendence chtít od činnosti co nejvíc – pak vidím celý den všude kolem sebe: ve flow Karoliny Beranové, nebezpečně mladé zpěvačky v saténové košilce, která se svou kapelou posluchače rozkošnicky navíjí na hravé linky jednotlivých slok, své si frčí i týpek, co roluje burrita o dvě papací uličky dál, nebo paní, co plete funky barevné copánky a lepí na obličeje perličky, se kterýma někteří vypadají jako nemocní ufouni. Ale ta láska k tomu, co dělají, tam prostě je. A nic moc hezčího na světě neexistuje.
Jen na chvilku jsem na to zapomněla, vyměkla a dala si smutnej burger u stánku bez fronty, dělaly ho trochu zdechlý slečny a pak to tak i chutnalo. Nestihla jsem kvůli tomu Janáčkovu filharmonii, takže si na ni budu muset zase skočit doma. Gastrokoma ukončilo vystoupení české kapely Orient svými výraznými kytarovými pasážemi a sympatickou svěží trubkou. Haló! Asociace s Orient Expressem Wese Andersona je tu hodně volná, ale jízda to byla.
TANCUJ, TANCUJ, TANCUJ
Po čtyřech dnech a více než padesáti naběhaných kilometrech už jsem se nezmohla na víc než na svůj mentální comfort food, tedy Post-hudbu s uplně ulítanejma klukama. To je taková jistota. Když Tomáš Havlen vzal do ruky kytaru, trochu tím na pár chvil smazal veškerou srozumitelnost Dominika Zezuly, ale i tak se jednalo o hutnou večeři chutnající po vzpomínkách, nadějích a nenaplněných touhách. Variace na tanec svatého Víta, který byl součástí instrumentálních pasáží a který několikrát za sebou předvedl Dominik (nechápu, po pěti vteřinách bych nevěděla, kde je nahoře a kde dole), mě dovedla k potřebě zkusit přirovnat svou energii jednotlivých festivalových dní ke konkrétním tanečním performancím: ve středu mám vibe Jacoba Colliera, běhám jako nadšené štěňátko od stage ke stagi a dělám všechno; ve čtvrtek jsem Lukas Jansen z Tramhaus, freneticky sbírám zážitky a vůbec se nepotím; v pátek se cítím jako Jack Ladder, zpomaluju a jdu do hloubky; a v sobotu jedu Burna Boy style (ten se totiž nakonec vůbec neukázal).
Co všechno jsem nestihla v životě, nebo jen tady na festivale, si ani netroufám vypočítat, bylo toho hodně. Ale na to, že nás za 1.1 miliardy let sežere slunce, které jsme každý den nedočkavě vyhlíželi a očekávali, asi dobrý.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.