Widowspeak a staro/nové hipsterství

Nedělní koncerty by se měly zakázat. Už normálně by člověk po víkendu potřeboval další, aby si po tom, co má v hlavě/nohou/játrech odpočinul. Co potom v případě, že se má ještě v neděli večer hrabat do MeetFactory a v pondělí brzo ráno vstávat do háku. Program večera sliboval poctivou dávku snění alespoň hudebně, tak vlastně proč ne. Problémem mohlo být, že sny si většinou nepamatuju. Nakonec to ale bylo všechno trochu jinak. A něco si i pamatuju!

Papírově by asi člověk pro Widowspeak nemohl na české hudební scéně najít lepší předkapelu než Kalle. Zasněná hudba, genderově vyvážená dvojice hudebníků. Nakonec to ale férový souboj na pódiu nebyl. Kalle od začátku potvrzovali auru, která se jich v nezávislých kruzích drží, písničkářská tradice zabalená do skvělého hráčského hávu a technických vychytávek. Kalle si prostě vystačí ve dvou a nedostatek rukou a hlasivek vycházející z omezení vyplývajícího z příslušnosti k lidskému druhu dohánějí pomocí techniky. Aniž by to všemožné „smyčkování“ jakkoliv ubližovalo jejich introvertním skladbám. Skvělý zážitek.

Widowspeak jsou v současné době Molly Hamilton a Robert Earl Thomas. Ale už při poslechu jejich posledního alba All Yours muselo být jasné, že jen u dvojice by to na pódiu zůstat nemělo. I když to občas znamená, že člověk skončí na (jinak povedeném) koncertě, kde z repráků burácí kapela a na pódiu stojí řízek s pivem v ruce a čeká, až začne jeho part. To ale nebyl nedělní případ. Widowspeak se představili v kompaktní formaci, kde ženský vokál, rytmickou a sólovou kytaru doplňoval „externí“ basák a bubeník. Celý večer si ale pro sebe kradlo ústřední duo a hlavně Robert Earl Thomas s až šokujícím kytarovým skillem. Šokujícím po poslechu posledního alba, kde kytara není tak výrazná a strhující. Jenže Thomas do toho pral a nejspíš bych byl schopen odpřisáhnout, že předvedl jedno z top 3 kytarových sól, se kterým jsem měl naživo tu čest. A to jsem viděl Bellamyho (Muse) i McCreadyho (Pearl Jam). V momentu, kdy si hodil kytaru za krk a vystřihl jakoby nic další parádu, nezbývalo než smeknout. Molly Hamilton dotvářela celkovou atmosféru skladeb zasněným, zpomaleným vokálem, o který se i během koncertu pečlivě starala kombinací piva a panáku.

Uvolnění mravů bylo na místě, jejich první pražský koncert byl zároveň i posledním v rámci evropského turné. A představit nejen aktuální tvorbu se jim povedlo dokonale. Jestli promotér lákal na sedmdesátkovou psychedelii řízlou folkem, rockem a country do kompaktního soudobého zvuku "nového popu", nemám, co bych k této poněkud obskurní definici dodal. Snad jen, že jsem nevěřil, že Widowspeak tu definici splní do puntíku. Nakonec přesvědčili nejen o tom, že tak zní, ale že tak i vypadají. Jako dokonalý crossover 70s a moderního hipsterství. Už se těším na další neděli, až si k ranní kávě servírované v čase oběda pustím All Yours a budu Stoned.