Veronika Havlová | Články / Reporty | 08.08.2021
A je to tu zase. V pátek začala Letní filmová škola, festival, který nezastavila ničivá povodeň v devadesátkách, není tedy divu, že ho loni ani letos nezastavila nějaká ta pandemie. Loňský ročník sice působil trochu neskutečně a náměsíčně, ale momentálně se zdá, že je Filmovka opět v plné kondici, jen o tři dny kratší a o týden posunutá. Však se ústřední trojici v čele festivalu, ředitelce Radaně Korené a dvojici dramaturgů Ivě Hejlíčkové a Janu Jílkovi, dostalo během sobotního slavnostního zahájení mnohých milých slov chvály jak z úst hradišťského starosty, tak i ředitele ostravského studia ČT. Moderátor večera, velice tradiční pan Kubánik, si pro ně připravil „humorné dárky“ a pro nás v sále pak delší vtipný úvodní projev, postavený na glosování uplynulého roku pomocí hlášek Zdeňka Svěráka. Kdyby měl dar naslouchat publiku, podobně jako nás motto letošního ročníku nabádá naslouchat filmu, mohl svůj projev po prvních třech rozpačitých reakcích utnout a nám by zbylo víc času. Na cokoli jiného.
Naslouchání bylo velmi případně i ústředním motivem zahajovacího filmu, slovensko-českého Muže se zaječíma ušima, v němž se jeho režisér Martin Šulík kvalitou minimálně přiblížil svému téměř dvacet let starému Slunečnímu státu. Nejen že se mu povedlo obsadit Miroslava Krobota mimo jeho tradiční škatulku, a nechal ho tak předvést, že umí hrát i něco jiného než mlčenlivé podivíny a občas suše hláškující bručouny. Hlavně se ale nebál střelby do vlastních řad a vytvořil postavu umělce, jehož hluboko zakořeněný sobecký kokotismus během filmu postupně vyplouvá na povrch stále patrnějšími trhlinami v masce šarmantního úspěšného spisovatele, chápavého a citlivého otce, přítele a partnera. A nepůsobí u něj příliš trapně ani fakt, že se chystá na obligátní založení druhé rodiny v pozdním věku, tedy že, řečeno s jednou postav, zplodil vlastní vnouče.
Při nutnosti oznámit tuto radostnou novinu svým dospělým dětem a hlavně vyjednat rozvod se stávající manželkou, s níž už dvacet let nežije, absolvuje cestu do minulosti, při níž je konfrontován se svými chybami, jejichž závažnost v proudu děje stoupá natolik, až se v našich očích postava původně sympatická proměňuje na odporného sobce. To, co působilo jako okouzlující umělecká rozevlátost, se ukazuje být pouhou bezohledností. Všechny ohavnosti, kterých se kdy dopustil, je pohotový omluvit nutností umělce poznat život ze všech stránek. Ostatně jeho knihy jsou oceňované a čtené, to je hlavní. Ovšem mistrně odposlechnuté dialogy, jimiž šperkuje svá díla, nejsou dokladem jeho schopnosti druhé lidi poslouchat, ale jen je slyšet a využívat. O zvláštním přístupu k sebereflexi svědčí i to, že jeho právě vznikající dílo, pronikající do filmu černobílými scénami, je podobenstvím o muži, který se až díky záhadně narostlým zaječím uším naučí naslouchat lidem kolem sebe. Nicméně i ten největší samožer má šanci na nápravu. Poslední záběr naznačuje, že s hrdinou jistá odhalení z minulého života přece jen trochu pohnula a že si pozdě, ale přece začíná pěstovat své vlastní symbolické zaječí uši.
Tohle celé poselství se Šulíkovi daří předat v obalu odsýpající sarkastické komedie, která je v poměrech současné české i slovenské komedie dost netradičně namířená na muže v pozdním středním věku, přičemž naopak tradiční terče mužského humoru v podobě tchyní a postarších (budoucích) exmanželek chvályhodně rehabilituje.
Naslouchat takovým filmům je radost. A mnohé další radosti v bohatém programu LFŠ ještě čekají. O nich zase příště.
47. Letní filmová škola Uherské Hradiště
6.–12. 8. 2021
Uherské Hradiště
Fb událost
foto © se svolením LFŠ
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.