Jakub Béreš | Články / Reporty | 05.02.2017
Přelom ledna a února patří v Praze festivalu Spectaculare. Tedy akci, která se každý rok rozrůstá do nových klubů, sálů, ale i divadel a kin. Hlavní základnou nadále zůstává Palác Akropolis, známý pro své striktní dodržování nočního klidu. Koncerty končící s úderem desáté jsou v hlavním města raritou, obzvláště pak ty elektronické. Jenže Spectaculare si jde vlastní cestou a v době, kdy všechny podobné akce cílí na bouřlivé páteční večírky do ranního rozbřesku, Spectaculare nabízí kontakt z elektronickou hudbou i těm, kteří musí ráno vstávat. Svojí přístupností, střízlivostí a dostupností tak přibližuje pro mnohé odtažitý svět. Například i tím, že představil svého headlinera Christiana Löfflera v půlce týdne a podle pravidel Akropole.
Večer patřil německému labelu Ki, který se od roku 2009 zaměřuje na klubovou ambientní hudbu s přesahy k jazzu i neo-soulu. Z večera, kde se měli představit tři hudebníci, nakonec byli jen dva, protože ruský producent Monokle se kvůli problémům s vízem nemohl dostavit. Zbývající producenti alespoň dostali větší časový prostor, který naplno využili. Sierenův přívětivý future ambient skvěle zahřál první příchozí, kteří během setu postupně zaplnili celý sál. Náladotvorná fúze pozvolných abstraktních melodií spolu s nenápadně se zakusujícími beaty vytvořila hodinový svět pro ty, kteří se odvážili poddat a na chvíli zapomenout na okolní dění. Velkou zásluhu na celkové atmosféře měly i barevné acidové vizuály od VJe Borise Vitazka, které nás provedly geometrickou pouští plnou zapomenutých ruin starodávných chrámů. Díky rychlým střihům a detailním záběrům jako by celý vizuál měl neustálou tendenci expandovat a opouštět svůj prostor na plátně a přetéct do do hlediště. Až jednou budou běžné VR koncerty, chci tohle...
Sierenův set se v závěru rozjel a překvapivě roztančil sál, který doposud staticky sledoval souhru vizuálů s hudbou. Löffler se rozhodl nenavázat na taneční vibe a celou mašinu znovu restartoval. Bohužel zvolil až příliš dlouhý a nevýrazný minimalistický úvod a stejně jako u jeho aktuální desky Mare příliš plýtval časem a dobré nápady zbytečně protahoval do prázdna. Kontrast tvořila další část setu, kdy představil své nejsilnější skladby z Mare obohacené o produkci a vokál své kolegyně Mohny, jejíž romantický zpěv dostal posluchače a hudebníky na stejnou vlnu. Skladby Wilderness nebo Haul s šeptajícím zpěvem přehlušily upovídané publikum.
Löffer vždycky věděl, kdy má ustoupit do pozadí a nechat vyniknout Mohnu. Podobně zdvořilý byl i vizuální doprovod, který si nekradl přílišnou pozornost jako tomu bylo u předešlého vystoupení a který fungoval i díky kombinování chladné modré barvy s melancholií písní. Vrcholem byla skladba Mare, v níž se po emocionálním úvodu začal postupně vytratil zpěv Mohny, aby dal nazpátek vyniknout produkčním schopnostem Christiana Löffera. A ten otočil malancholickou baladu k desetiminutovému tanečnímu a uvolněnému finále. Jen škoda, že na tuhle proměnu setu nebyl lépe připravený i zvukař.
Festival Spectaculare: Ki Records Showcase
Christan Löffler (de) + Mohna (de), Sieren (de)
1.2. 2017 Palác Akropolis, Praha
foto © Sebastian Vošvrda
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.