Zorya aka I believe in a deeply ordered chaos

„Když to máte celé vymyšlené, už se na tu práci potom těšíte. Už se můžete soustředit na detaily. Ono totiž pustit se do velké hudební formy, jako je opera nebo symfonie, to je jako když stavíte katedrálu.“ (skladatelka Sylvie Bodorová pro Pátek LN)

Problém s katedrálou je, že je pro dnešek jaksi předimenzovaná. A fenomén „práce jak na kostele“ se v hudbě nenosí už od 70’s art rocku. S jednou výjimkou, a tou byl boom vědeckosti IDM a žeň toho míň poslechového nu-jazzu na počátku tisíciletí.

Od komfortních nu-jazz či IDM funkzig prostor se zplnomocněním lo-fi, resp. zabstrahováním beatu, přesunul ideál od precizních „katedrál“ (Petr Parléř) k „zámku aspoň napůl v ruinách“ (André Breton). Jak do toho zapadá Floex, který celá nultá léta strávil v tvůrčím procesu, s výstupy pouze soundtrackovými?

Svět Machinaria, jedné z her, kterou Floex (pod občanským jménem) hudebně vybarvil, je z půlky vybásněná ruina, z té druhé, hravější, je jako temnější vize Břetislava Pojara. To vše s puncem vypiplané enfant terrible. „Poštmistr Cheval snášel 30 let kameny, aby postavil palác svých snů bez jakékoli užitečné funkce, zcela mimo dobovou kulturu, kam ho dohnala výbušná pýcha.“

Floexovi se vyčítá určitá poplatnost době. S vědomím trendových rámců se nabízí, že klavírní riffy a klarinetové vyhrávky jsou jen relikt downtempa. Chybí mu zmiňovaná patina, a sice poutavost recyklovaných origami zástupců labelu Fonal (např. spřízněnému Dikolsonovi se to technologicky daří o poznání líp). Zbroušené hrany v zájmu přístupnější hravosti a výpravnějších gradací jsou ale Floexovým trademarkem, pokud považujeme za bernou minci Pocustone. Ony rozvolněnější, nepřístupnější polohy prozkoumal právě v soundtrackové tvorbě pro PC hry studia Amanita Design. Pod hlavičkou Floex obrací pozornost zpět k vyprávění příběhů v designových sedacích soupravách. Kořeny jsou jednoznačně přiznané. Šerosvitná Blow Up upomene na Jaga Jazzist, když ještě netančili na Zappově hrobě: táhlé, charakteristicky artikulované dechy jako Michal Šeps na dojezdu. Floex se skutečně nestydí za svou vyhranost, náročnost melodií je přesně to, co jej odlišuje od pachuti laciné elevator music a zároveň přibližuje k pestrosti a sebevědomí Ninja Tune či nedejbože Warpu. Ale Pojar, Trnka, Zeman a PPU velí pojmout chytlavé arpeggio akusticko-kutilsky (Casanova, píseň nasazená do Velké sedmy – další retro stigma?). První liga současných beatů by zvolila tlak na analogové kraut plochy, Floex neztrácí dech(y).

„I believe in a deeply ordered chaos.“ A ten je v místním kontextu uspořádaný jinak, podobně jako se liší Trentemøllerův srub a Kersko za mlhou hustou, že by se dala krájet, nadité dánské maskáče M/84 versus český vz. 95. Slovanská bohyně Zorya jako východisko lidové slovesnosti bez Landova perverzního skanzenu. Floex se novým „opožděným“ albem zřejmě nezařadí do panteonu k takovému Neurobeatu, ale rozhodně je to tradicetvorná, úctyhodná dvojka. Nový prostor.

A přesně takhle musí končit a „vrcholit“ téměř všechny zkazky o Floexově tekuté modernitě a vkusných pohádkách. „Tradicetvorná, úctyhodná dvojka“ (s tušením veškeré nemálo nepřiznané ironie), ale jinde taky „minimalistická“, ale přitom „plná“, materiál „na druhý až třetí poslech“ nebo „bráška na pouti mezi odvrácenými stranami Slunce a Měsíce“. Když řeknu Rákosníček, další citoslovce je „brekot“ nebo „brekeke“? Nadšení se nelze divit a je pravda, že Zorya je komplikovanější než Pocustone, ale zároveň má velkou dávku epicko-soundtrackového romantismu, aby mozek nemusel dávat bajpás srdci. Zřejmě těžko bych to vysvětloval vyznavači hraničních, antimelodických zvukových výbojů, ovšem co jsme čekali od Floexe, od pohledu hodného kluka z dobré rodiny? Škraloupy se lepí na slova jako zasychající krev na dětské kolínko, někdy je prudký rozdíl mezi artefaktem a jeho slovesnou reflexí. A kdo lže, ten i krade.

To, že Tomáš Dvořák vypadá jako „Harry Potter říznutý Leonardem Hofstadterem“, neznamená nic víc, než že zpívající právník Pavel Horňák si to chtěl rozdat s Majkou z Gurunu. S odstupem času se mi některé motivy z Pocustona zdají přeslazené a očekávatelné, s klarinetem zacházejí jako s erotickou pomůckou. Jenže Floex nikdy nebyl pro milovníka tvrdého porna, je kompozičně rafinovanější a orgasmicky delší. Stačí si načrtnout Casanovu, neuvěřitelně vibrujícího klarinetovým svalem, pastelové barvy jsou tlačeny do pozadí ostřejší (leč tklivou) trubkou, k papíru patří pastelka, a abyste mohli malovat, nepotřebujete znát abecedu, Floex zachází s ornamentalistikou jako tělo s plícemi.

Okamžitě vás zaujme i dramaturgie alba, vyvažovaná až chemicky přesně. Nelze říct, že rychlejší a pomalejší skladby se míjejí v sympatické symbióze (naštěstí), spíš že Floex pečlivě dbá na to, aby emocionální tlak a chvějivé teplo melodií nezabilo pohádku jednostranným dobrem. Proto se může zdát, že po skladbě Petr Parléř album slábne a nenabízí to „pravé“ finále, Měcholup odkazuje k Pocustonovi a Zorya Polunochnaya jen tiše ševelí dojezdem něhy. Určující dojem k odkazované a budované vertikalitě znamená jediné: hvězdné nebe nade mnou, mravní zákon ve (t)mě.