Ztracené zvuky (claire rousay)

Květnové asfaltky zůstávají do večerních hodin rozehřáté od slunečního tetelení, po jedné z nich se rychle řítím na kole, abych stihla koncert timmi, která má dnes předskakovat claire rousay. Slyším rádia linoucí se z projíždějících aut, rytmické kroky, útržky rozhovorů a skřípání řetězu na kole kamarádky, které mě pronásledují od Strossmayerova náměstí.

U Vily Štvanice se městská symfonie překotí v pelmel nesrozumitelných konverzací, cinkání flašek, skleniček a praskání grilu, který si někdo rozdělal ve stínu rozkvetlého topolu. Zahlédnu pár známých tváří, které si pamatuji z jarního koncertního maratónu. Tu hnědou košili jsem viděla na bar italia, bledě zelenou roztrhanou kšiltovku na Nu Jazz, možná byla i na HTRK. Než si spojím skládačku dohromady, tak se puzzle vytratí v úzkém vstupu divadla.

Uprostřed „pokojíčkové“ výpravy claire rousay v popředí plakátu s Arthurem Russellem a queer punkové grafiky „never a friend, always bastard, acab“ se nad synťákovou soupravou sklání producentka a kurátorka labelu Řehole Adriana Vančová alias timmi. Prodíráme se do popředí, abychom zjistily, že před pódiem se rozprostírá prázdný půlměsíc. Jako kdyby zhypnotizované publikum od timmi dělil neviditelný štít utvořený z majestátních droneových ploch vydávaných útlým teakovým shruti boxem, zahaleným do přímého oranžového světla. Táhlé zvuky indického nástroje se za doprovodu mikrotonálního zpěvu hrouží do otevřenějších poloh, které stékají po stěnách zaplňujícího se divadla. Shruti jde stranou a pásma dronů se uzavřou do kruhu syntezátorových loopů. V pozadí se ozývá echo stále zastřenějších vokálů, kterým timmi dává kataklyzmatický průchod v závěru impozantního setu. Hrubé zvuky North Leadu vybuchují, zatímco mi kamarádka šeptá do ucha, že má pocit, jako by padala z velké výšky.

Odcházíme beze slov, možná s dvěma, třemi, „limonáda“, „ven“ a „cígo“. Pozvolna se stmívá a řeč přichází na to, z čeho se dělají koupelové sole a jestli se chystáme do Archy na Frost Children. Mezi rozhovory myslím na to, že bych chtěla stát vepředu a prohlédnout si, co všechno si s sebou claire během několikaměsíční šňůry vozí v obřích kufrech. Prostor uvnitř zhutní pod přílivem posluchačů a posluchaček, a tak mi zůstane výhled na Arthura Russella, který mi oplácí upřený pohled.

Moje pozornost se přesune na jméno Elliotta Smithe na tričku claire. Místy je překrývá bledě modrý fender, který jemnými arpeggii a ojedinělými akordy objímá ambientní podkres. Zkouším prokličkovat mezi pohupujícími se těly. Zatímco se mi daří najít skulinu, ve které bych se mohla svobodněji pohroužit do úvodních tónů tracku head, claire spouští verbální proud o pochybnostech v lásce. Je ponořená do sebe a nenuceně překračuje z rohu do rohu fabrikovaného pokojíčku, který ohřívá sytě oranžové světlo. Opakovaně odkládá kytaru a odsedá si na postel, aby přepnula tracky v Abletonu. Na chvilku si představuji sebe ve svém pubertálním pokoji se všemi pochybnostmi a nejistotami, které jsem v něm dávno uzavřela.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Přichází it could be anything a závěrečná instrumentální pasáž s houslovým slidy mari maurice alias more eaze mě v ten moment přesouvá od přítomného okamžiku daleko za hranice štvanického ostrova. V hlavě projíždím noční Prahou a v uších mi opět zní urbánní kompozice z fragmentovaných vět, ruchu dopravy, ale i zvuků, které se z města dávno vytratily. Vracím se myšlenkami ke claire, která se protlouká davem lidí a snaží se je přesvědčit, aby se jí svěřili s tím, kdy se ve svém životě cítili nejzklamanější. Počáteční ostych se promění v několik doznání, které se stávají součástí ambientních koláží. Nejdříve zastřené příběhy o opuštěnosti náhle nabývají jasnějších obrysů.

Chýlíme se ke konci a já nechci, aby na něj došlo. Rousay dává dohromady pohozené věci s cigaretou mezi prsty, zatímco z repráků se ozývá dlouhý robotický monolog namluvený Google překládačem: „Cestovat sama z města do města je náročné.“ Pokojíček osiří a já opět koukám na Arthura Russella. Nic v jeho urputném výrazu se nezměnilo. Vracíme se na kolech domů po Hlávkově mostě, který se topí v tichu sobotní noci.