Shaqualyck | Články / Reporty | 01.12.2014
Občas si to rád dělám složité. Odmítám přímočarost, hledám slepé uličky a ošívám se, když mi někdo cpe pod nos (s)prosté prvoplánové melodie. Máte to podobně? A už jste slyšeli (o) Portico? Nevím, koho zdejší promotéři uplatili, ale dostat do Olomouce takové jméno muselo dát setsakra zabrat. Nakonec se našla skulinka mezi Paříží a Rotterdamem. Sice se začínalo o čtvrt na deset, ale nikdo s tím neměl problém. Klub se pozvolna plnil, teplota rostla a pivní baroni odpočívali ve stínu pípy, ze které se řinul lahodný zrzek z téměř lokálního pivovaru Chomout. Natěšení byli všichni, jen někteří z cca stovky přítomných fajnšmekrů možná dostali něco krapet odlišného, než si od bezmála kultovní britské formace slibovali.
Nejdřív byli čtyři, říkali si Portico Quartet a jejich hudba velebila nu-jazzové kompozice. Klasický nástrojový základ byl v jejich podání důkladně kořeněný moderní elektronikou. Prim hrával nevšední hang drum, mokrý sen každého perkusisty toužícího po změně. Jenže kdeže loňské sněhy jsou. V roce 2011 se Nick Mulvey vydal na sólovou dráhu. A když se letos v srpnu spakoval i jeho náhradník Keir Vine, vypustil zbytek kapely z názvu slovo „Quartet“ a vydal se objevovat nové hudební obzory. Ty nabudou definitivní podobu na jaře příštího roku, kdy má obrozeným novátorům vyjít netrpělivě očekávaná deska u labelu Ninja Tune. Kdo byl připraven na skladby z období, ve kterém na sebe kapela právem strhla pozornost nominací na Mercury Prize, ten se asi hodně divil. To, co Portico v pátek představili olomouckému publiku, znělo totiž docela jinak.
Po saxíku ani památky, hang drum zřejmě neprošel letištní kontrolou. Zato spousta mašinek, klávesy, basa a svérázné perkuse. Kombinace akustických a elektro bicích pod jedněma paličkama? To se hned tak nevidí. A aby toho nebylo málo, doplnil instrumentální trojici hostující vokalista Jono McCleery, zvyk je železná košile a počty musí sedět. Chrastivé intro nikam nepospíchalo. Zvuk se kroutil, v bednách makabrózně praskalo a vzduch povážlivě houstnul. Soustředění se dalo krájet, zmlkli i nejnáruživější kecalové. Pak se soukolí konečně rozjelo. Stěžejním elementem byl rytmický podklad Duncana Bellamyho, jehož hradbovité struktury snaživě zdobil zpoza compu, resp. kláves Jack Wyllie. Milo Fitzpatrick nebojácně přicmrndával, chvíli s basou, jindy s kytarou. Společně vytvářeli fantaskní zvukový les, který vábil, pohlcoval a mizel v nekonečnu. Nad objímavou ambientní scenérií se vznášel McCleeryho mlžný vokál, dva mikráky mu byly málo.
„Nikdy sem nic takovýho neslyšela,“ šeptla nesměle slečna za mnou. Zjevně nebyla přítomna setu Cheta Fakera, jednoho z největších tahounů letošního ročníku Colours of Ostrava, který si na skladbách na pomezí písničkového popu a ambientu založil živnost. Jenže zatímco ve vítkovickém odpoledním žáru se v naňahňaném davu nedalo soustředit, v Jazzu panovaly přímo ideální podmínky. Ať už to byla omamná Living Fields nebo čerstvě utkaná Bright Luck, vždy dokonale vynikly propracované konstrukce jednotlivých skladeb, jejich vybroušená křehkost i důraz na detail. S posledními tóny se kruh uzavřel, jako by pánové ani nechtěli přidávat. Za neutuchajícího potlesku se ze zákulisí přišourali s otevřenýma lahváčema, poděkovali a přiznali, že nic dalšího už nemají na repertoáru, takže budou muset něco zopáknout. Nikomu to nevadilo a zasloužený aplaus záhy přinutil příjemně zaskočenou kapelu ještě k druhému přídavku. Portico sice překvapili novým zvukem, zájem nadšeného obecenstva byl i přes to enormní. Dokážete si představit lepší reklamu na nové album?
Portico (uk)
28. 11. 2014, Jazz Tibet Club, Olomouc
foto © žakelýna
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.