Zvukové nákresy s ostrými hranami (Anna Calvi)

Na popové scéně není moc lidí jako je britská kytaristka a zpěvačka Anna Calvi. Introvertka, která vystudovala hru na housle i kytaru a hned na svém eponymním debutu z roku 2011 uhranula aranžemi, pro něž je označení bohaté příliš skromné. Annu Calvi již v průběhu mládí inspirovala hudba nejrozmanitějších směrů od Messiaena k Jimmi Hendrixovi, a to už samo o sobě napovídá, proč si tak oblíbila bohaté zvukové struktury, k nimž má zároveň díky své virtuózní hře skvělé předpoklady.

Symfonicky košatý, atmosférický pop však vyžaduje i precizní zpěv, do něhož se jí v mládí zrovna moc nechtělo. Když ale začala trochu stydlivá hudebnice zpívat, „byl to způsob uvolnit veškerou introvertnost“, zmiňuje v rozhovoru pro server Inews.co.uk. A tenhle projev tvůrčího osvobození se nadobro vetkal nejen do chvíli plamenných, chvíli jako vánek lehkých písní, ale podepsal se i na osobní rovině. Na albech uvolňuje nejniternější pocity, drobné příběhy a z významné části i svou (nejen) genderovou identitu. To platí zejména pro album Hunter z roku 2018, na němž mimo jiné promlouvala o ženě neutiskované, silné a nespoutané. Její nové album Hunted ukazuje trochu odlišný pohled, přitom se skládá z těch stejných písní. Stejných? Ne, stejných ne.

Všechny skladby novinky jsou sice na playlistu předchozí desky, ale jde o odlišné, poněkud zjednodušené verze připomínající zvukové nákresy s ostrými hranami i jemným stínováním, ale téměř bez barev. Hunted tak proti předcházející desce vypadá jako kresba tužkou vedle olejomalby. Téma se nemění, a i technika je podobná, ale atmosféru má mnohem syrovější a nedisponuje takřka žádnými zvukovými ozdobami. Jen hlasy a kytara, byť oboje o mnoha odstínech. Pořád je to ta stejná Anna Calvi, která se nezdráhá romantické, orchestrální refrény rozřezávat ostrou, kvílivou kytarou nebo chrčivými zvuky. Ta Anna Calvi, jejíž duše je jemná, ale pohled ohnivě vášnivý. Jen se na Hunted dívá na svoje písně tak trochu jinak. Se stejným tvůrčím a kompozičním rozmachem, ale se zvláštní subtilností. Přitom ji nechybí dravost, jen využívá úplně jiný zdroj energie.

Je to patrné na o poznání temněji znějících skladbách jako Hunter nebo Don’t Beat the Girl Out of My Boy, na níž Calvi společně s Australankou Courtney Barnett nahrazují popovou lehkost indierockovou baladičností. Zatímco na Hunter se píseň Away usadila na nejniternější a nejněžnější místo, tady působí díky lo-fi pojetí až nezvykle kontaktně a osobně, když v melodii zřetelně zaznívá přirozené přejíždění prstů po hmatníku. Zjemnění a přetvoření původně hlasově rozmáchlé skladby Swimming Pool v křehký a intimní okamžik náležitě pomohla přizvaná zpěvačka a skladatelka Julia Holter. Přes komornější přístup ale nečekejte žádnou zranitelnost. „Your beauty will protect me,“ zpívá Calvi mezi hendrixovsky zběsilými sóly v Indies of Paradies, a může si díky tomu dovolit svléknout mnoho zvukových vrstev, na něž jsme u ní zvyklí. Hunted možná není tak sebevědomá jako její starší sestra, ale nemá o moc menší říz. Kořist má totiž stejně jako lovec pořádně vybičované smysly a navíc disponuje urputnou odvahou.

protokol Anny Calvi zde