Barevné spektrum Hiromi

Druhou desetiletku nového století uzavírá japonská pianistka Hiromi Uehara stejně jako tu první, a to sólovým albem. Debut Place to Be (2009) reprezentoval místa, která za uplynulých deset let procestovala, a byla i poděkováním všem osobám, které vstoupily do jejího života a pomohly jí dospět na osobní i hudební úrovní. Novinka Spectrum zase vypovídá o autorčině vidění, vnímání světa.

Úvodní píseň Kaleidoscope je plná barev. Hbité prsty Hiromi nedají posluchači ani vteřinu klidu, v nepřetržitém běhu se pohybují po celé délce klaviatury, tempo neustává, vše ukončí až po okraj naplněných osmi minutách rázně položený akord. Následující skladba Whiteout je přesný opak, posadí pěkně do křesla, pohladí po duši a je jedním z mnoha důkazů autorčina mnohostranného talentu. Hiromi Uehara nerada dává své hudbě nálepky, podle ní je to soulad všeho, co poslouchá a co se naučila. Přesto v její tvorbě najdeme množství stylů jako jazz, rock, pop nebo klasická hudba.

Na desce mají místo i dvě převzaté písničky od The Beatles a George Gershwina. Vkusné a minimalistické aranžmá Blackbird do písně příliš nezasahuje, ponechává ji ve své holé kráse a pohrává si pouze s detaily. Kolosální Rhapsody in Various Shades of Blue v sobě skrývá množství dalších písní – objevuje se zde motiv z Coltraneovy kompozice Blue Train a celou středovou část zabírá rocková balada Behind Blue Eyes od The Who.

Jedním z hudebních vrcholů je skladba věnovaná britskému komikovi Charliemu Chaplinovi s názvem Mr. C. C, která velmi realisticky evokuje jeho grotesky a nutí žasnout nad autorčinou technikou a mimořádným citem pro rytmus. Hiromi s naprostou lehkostí přechází od pekelného stride piana k lyrickým mezihrám, střídá rytmy i tempo skladby.

K titulní skladbě Spectrum vyšel na podzim videoklip, kde si umělkyně vystačí s jednou místností, barevnými světly a velkým odhaleným křídlem. Posluchače opět drží v napětí rytmus a neuvěřitelný počet not, její tvář je plná emocí, Hiromi poskakuje na židli, pobroukává si a nezřídka ji zapálená hra postaví na nohy. Exprese je ostatně charakteristická i pro její živá vystoupení. Hiromi odstartovala v září své druhé sólové turné spojené s vydáním desky, a navazuje tak na tradici, kterou uzavírá a rekapituluje uplynulou dekádu. Přestože vystupuje hlavně v triu, její sólová tvorba není o nic ochuzena. “Vytvořit čistě klavírní album je jako být nahý, není se kam schovat. Je to opravdu velká výzva, zároveň ale taky nejlepší cesta, jak si naplno vychutnat vlastní nástroj,” říká Hiromi. “Rozdíl oproti triu je, že jsem tam pouze já a piano. To znamená, že musím být bubeník, musím být také basák. Je to jako být multiinstrumentalista, ale využívat k tomu pouze piano.”

Už jako šestiletou zasvěcovala Hiromi její první učitelka klavíru do hudebního umění pomocí barev, u veselé skladby chtěla, ať hraje červeně, u pomalé nebo smutné to byla zase modrá. Tímto vybudovala u Hiromi takzvanou synestézii, kterou můžeme na novince pozorovat. Rozličné barvy se spojují a expandují, stejně jako noty v její hudbě. A je to tolik, tolik osvobozující.