Básník Reiner. Román o Ivanu Blatném.

Bylo by zřejmě zbytečné zmiňovat veškeré aktivity, kterými se Martin Reiner zabývá a věnuje. Tedy alespoň telegraficky – jedná se o básníka, spisovatele, nakladatele a aktivního organizátora kulturního dění nejen brněnského.

Podobně jako v románu Lucka, Maceška a já se i ve své dosud poslední knize Básník. Román o Ivanu Blatném zabývá detailněji osobou Ivana Blatného, který může být úspěšně považován za pozapomenutého českého básníka, jenž se narodil v Brně, kde žil až do své emigrace v roce 1948. V anglickém vyhnanství, konkrétně v psychiatrické léčebně, zemřel o dvaačtyřicet let později.

Blatného životní osud by se dal považovat za Reinerovu obsesi. Ať je pravda jakákoliv, čtenář mu za to může být vděčný, protože jeho kniha stojí za přečtení. Ačkoliv samotný název může svádět k úvahám, že se jedná o další nudnou (akademickou) biografii, nenechte se zmást! Sám Reiner knihu považuje spíše za literární koláž než román, a proto je možné „vidět“ Blatného životopisná data v širších souvislostech a v zajímavé formě, která předčí pouhé předložení suchopárných a nudných informací.

Primárně jde v románu o jednoho z největších českých básníků – o Ivana Blatného (Kolářovými slovy „...on i na hajzl chodí jako básník...“), o jeho přátelství s Jiřím Ortenem, hraničící až se sebevražednými sklony („...Jde o jediné, Jirko, datum!”). Díky Reinerovi se kolem brněnského básníka objevují nejen postavy, které jej v průběhu života obklopovaly, ale také jejich charaktery, jež se v průběhu času a politických okolností měnily. Tato proměna se u Blatného přátel nejvíce projevila v roce osmačtyřicátém, po básníkově emigraci. Osoba, která byla označována za básnickou naději poválečného Československa, byla prohlášena personou non grata. Lidé, kteří Blatnému plácali po zádech, mu do nich najednou bodali nožem.

Reinerův román skýtá možnosti opětovně prožít historické události, které jsou pro většinu čtenářů známé už jen z historických pramenů – ať už se jedná o dobu spojenou s první republikou, nálety na Brno v průběhu II. světové války nebo poválečnou společenskou euforii a taky komunistický převrat, který „postavil“ svět na několik desetiletí vzhůru nohama.

Podobně jako život Ivana Blatného je i Reinerova kniha rozdělena na dvě zásadní části, lapidárně nazvané „Brno“ a „Anglie“. Brněnská část zaštiťuje období, kdy se o básnících mohlo uvažovat jako o kulturních celebritách známých z dnešních dní a u nohou jim neležel pouze svět, ale také jejich oddané fanynky. Část věnovaná anglické dobrovolné emigraci má podobnou atmosféru jako pověstné anglické počasí, smíšené s tehdejším černobílým rozdělením světa na dva nesmiřitelné bloky: kapitalistický a socialistický. Blatného stihomam a neznalost jazyka se projevuje izolací, kterou může přežít jedině dobrovolným pobytem v psychiatrických léčebnách.

Každá z kapitol je uvozena úryvkem básně související s životním osudem Ivana Blatného, což může mít nenásilnou formu znovuobjevení poezie jako takové. S Reinerem lze tak Blatnému téměř nahlížet přes rameno, našlapovat v jeho životních stopách a „cestovat do hlubin básníkovy duše“ na pozadí zhmotňující se (nejen) brněnské minulosti a reálií, podobně jako je tomu v knihách Jiřího Kratochvila.