Baterie temných nomádů (Koonda Holaa)

V poslední době poslouchám chlápky s ponurými hlasy. Z poličky jsem oprášil elektronikou znetvořené blues v podání Huga Race, společnost mi dělal Nick Cave a teď tenhle gentleman s dětinskou přezdívkou Koonda Holaa. Vlastním jménem Kamil Krůta působil např. v F.P.B. či Už jsme doma, v Koonda Holaa se odráží jeho ovlivnění častými pobyty ve Spojených státech.

V podstatě je jen zarostlým desperátem s kytarou, vydá však za celou standardně obsazenou kapelu. Nikoli jedinou radostí, kterou album Still There… Waiting for Me představuje, je vstupování do světa osamocených půlnočních jezdců a jejich příběhů, jak je vypráví svým temným hlasem. Neméně podstatná je i snaha proniknout pod povrch plnotučného, šťavnatého zvuku, do kterého se deska s úspěchem halí. Mnohovrstevnatost není v tomto případě metaforou, ale prostým faktem. Koonda Holaa kouzlí s looperem a skládáním jedné kytarové stopy na druhou, jediným dalším nástrojem jsou bicí.

Koonda Holaa je někdy písničkářsky křehký, na jiných místech se noří do vln zamlžené psychedelie, jindy jeho hudba tepe v šamanském rytmu primitivního blues. Podobně proměnlivé je i žánrové zařazení, tu jsme blíže country, onde rocku, jinde gospelu – ovšem všechny pokusy cokoliv zařadit jsou nabourávány hudební amorfností, která je Krůtovi naprosto vlastní. Nálady a zvuky se přelévají jeden přes druhý a propojují do zvukově překvapivě barvitého celku, vzhledem k omezené instrumentaci.

Barevné jsou i nálady a jednotlivé skladby, celým albem prostupuje zvláštní nezdůrazňovaný melancholický pocit. Koonda Holaa je stvoření z jiného časoprostoru, který tím naším jen tak mimochodem proplouvá, vyzbrojen jen kytarou a baterií efektů. Fantasmagorická bludička, bludný kámen.