Bezedný měšec Paula Wellera

Dvanácté sólové album a zase jiné než ta předchozí. Hrát na jistotu snad ani Paul Weller neumí. Hlavně v období, kdy participoval na tvorbě kapely Style Council, předváděl pro mnoho fanoušků těžko stravitelné stylové přemety, ale na místě nestojí ani dnes, po čtyřiceti letech na scéně. Jeho proměny už samozřejmě nejsou tak šokující, přesto dokáže každou desku narýsovat trochu jinak. Můžeme si být jistí, že ze svého bezedného písničkářského měšce vytřese opět prvotřídní materiál, ale hůře už odhadneme, jak bude vypadat.

Od svých dvou předchůdců (Wake Up the Nation, Sonik Kicks) se Saturns Pattern odlišuje především projasněnějším zvukem, uvolněností a přítomností delších kompozic. Jsou tu i dva přímočaré, rockově razantní kusy, ale ty leží mimo těžiště nahrávky a působí skoro postradatelně. White Sky sice vzorně plní funkci nadupaného otvíráku, ale až na silnou psychedelickou glazuru se v ní moc zajímavého neděje. Výraznější je Long Time, ale ani ta nepatří k songům, které se zaryjí do paměti.

Zbytek už nabízí sofistikovanější práci plnou melodických i aranžérských libůstek, přesto nepostrádá energii a napětí. Vrcholným momentem je titulní Saturns Pattern, jasný hit, který má eleganci, groove, melodické háčky i silný slogan („get up in a mind to get up“) a teprve s ním jako by album skutečně začínalo. Going My Way se zpočátku tváří jako následovník balad typu You Do Something to Me, swingující piáno ale píseň znenadání rozkmitá do téměř tanečních frekvencí. Sílí pocit, že Weller se zase o něco víc přiklání ke svému blue-eyed soulovému já, aniž by se ovšem vzdal aktuální záliby v různých zkresleních a efektech. Těch je na Saturns Pattern opět hojnost, písně ale nedusí, spíš je jen posouvají do nových zvukových obrazců.

To nejvíce vynikne v rozsáhlejších skladbách Pick It Up, Phoenix a These City Streets. I když jsou to vlastně klasické písničky, doznívají ve velkorysých „dojezdových plochách“, na nichž se ovšem pouze nerozmělňuje dříve řečené, vývoj písně neustrne a je co poslouchat až do samého závěru. Sevřenější je I'm Where I Should Be, prodchnutá jakousi povznášející melancholií, naopak In the Car... vyniká odvážným zakomponováním prvků jižanského boogie (patřičně psychedelicky „zaneřáděného“) do typického Wellerova rukopisu.

Okruh spoluhráčů se na této desce výrazně přeskupil. Dlouholetá Wellerova opora Steve Cradock hraje na kytaru pouze ve třech skladbách, Simon Dine chybí dokonce úplně a jeho pozici hlavního spoluautora teď zastává multiinstrumentalista Jan Stan Kybert. Hostů zvučných jmen se tentokrát nedočkáme, nepočítáme-li The Amorphous Androgynous, jednu z inkarnací dua The Future Sound of London, zodpovědnou za zmiňovanou psychedelickou krustu písně White Sky. Kontinuitu s minulostí zajišťují Andy Crofts (především klávesy) a bubeník Ben Gordelier, víc než kdy dřív pak instrumentální pole vzdělává Weller sám. Odhaduji, že tak radikální obměnou muzikantských kompetencí chtěl docílit posunu i ve vlastní tvorbě, a to se mu určitě podařilo.

Možná jsem si až příliš oblíbil Wellerovo mistrovské umění zkratky, které dovedl k dokonalosti především na Wake Up the Nation, takže Saturns Pattern, kde ho částečně nahradil větším kompozičním rozletem, nepřijímám tak bezvýhradně (paradoxní je, že právě dvě skladatelsky nejštíhlejší písně považuji za ty méně povedené). Přesto je jeho nejnovější opus ve své většině opět mistrovským dílem muzikanta, který ví, co chce, a nepřestává hledat cesty, jak toho dosáhnout.