Bezradný bluesman Bonamassa

Joe Bonamassa prochází, jak je opakovaně avizováno v tiskových materiálech, vnitřní proměnou. Tato „bolestivá cesta k růstu“ dostála svého zhmotnění na Redemption, na třinácté Bonamassově studiovce, na třetí desce, která je složená výhradně z nového materiálu.

Proměny v hudbě, v rámci tvorby jednoho interpreta, jsou obecně vzato vítané, musejí se však opírat o pevný základ. Bonamassa se mění (není úplně jasné, jak), hudebně ale zůstává na svém. Je otázka, jestli je to dobře. Přibližně od Dust Bowl se totiž začíná topit pod tíhou vlastní nadprodukce a novinka v tomto ohledu trpí zdaleka nejvíce. Předchozí sólovky Different Shape of Blue a Blues of Desperation rovněž překypovaly stopáží, jenže obě měly také řadu světlých momentů, držely pohromadě a dokázaly si udržet posluchačovu pozornost.

Redemption se rozpadá na dvě části, když ta první vrcholí atmosférickou temnotou The Ghost of Macon Jones a pak už to jde bohužel trochu z kopce. Ne že by došly nápady, jen se rozpliznou do série beztvarých, více než pětiminutových kompozic, které nudí. Bonamassa jako by se hudebně ztrácel v oblasti, kterou má prochozenou horem dolem, příliš nefunguje ani bluesově typická I've Got Some Mind Over What Matters ani akustická balada Stronger Now in Broken Places.

A to je začátek tak slibný. V kusech jako Evil Mamam, King Bee Shakedown nebo Deep in the Blues Again je cítit starý dobrý Bonamassa: technicky dokonalý kytarista s rozmanitým výrazem, který dokáže prodat svou hrou. Redemption chce sdělovat hlavně slovy, nikoliv hudbou. A když už na snahu sdělit něco hudbou dojde (druhá polovina alba), nedaří se mu najít adekvátní, funkční způsob. Joe Bonamassa se začíná vyčerpávat a převládajícím pocitem je bezradnost.