Bluesová noc à la Smokin' Joe Kubek

Příznivci blues si přišli v pondělí v Lucerna Music Baru rozhodně na své. V rámci Prague International Bluenights zavítal poprvé do Prahy famózní kytarista Smokin' Joe Kubek se svým bandem. Organizátoři si pro příchozí připravili téměř festivalovou hudební nálož, neboť muzika vibrovala sálem po několik hodin.

Večer zahájila pražská čtyřka Slow Fingers, která přiznává inspiraci velikány jakými jsou Eric Clapton či B. B. King. Osvědčených hitů se držela i tentokrát. Setlist seskládali chlapci ze skladeb jako Not Fade Away Budda Hollyho či Hoochie Coochie Man Muddyho Waterse, přispěli však i vlastní autorskou troškou It Ain't Good.

Nomen omen u Slow Fingers neplatí. Neustrnuli jen v blues, mnohdy jim zpod prstů vytrysknou rockovější tóny. Nechybí foukací harmonika, kytary, baskytara ani bicí, zkrátka vše, jak má být. V nepříliš zaplněném sále však před pódiem postávaly jen menší hloučky bedlivě střežící si strategické místo na Kubekovu show. Faktem je, že mezi postarším publikem byli „pomaloprsťáci“ opravdoví benjamínci, potlesku se jim dostalo, ale přídavek vynucován nebyl.

Dalším na programu byl Australan Gwyn Ashton, dokončující několikatýdenní turné po vlastech českých. Sólové vystoupení doplňovaly jen nástrojové krásky jako třeba ocelová kytara ze čtyřicátých let minulého století. Dlouhovlasý světoběžník žije v současnosti v Birminghamu, Čechy se mu však značně zalíbily a je tedy možné, že se brzy dočkáme nového přírůstku na české hudební scéně. Ashtonovi to slušně šlapalo, roztroušené publikum se začalo zvolna přišourávat blíže ke scéně, a i když zahrál ze svého repertoáru jen pár písní jako Ain't Mmy Style, Someone Like You či Mad Dog, na hvězdu večera příjemně naladil. Smokin' Joe Kubek není českým koncertním návštěvníkům neznámý, nicméně hlavnímu městu se dosud vyhýbal. Pensylvánský rodák přičichl k texaskému blues v dospívání, dětství totiž prožíval právě v druhém největším státu USA. Svou první nahrávku vydal roku 1985, do dnešní doby se jeho kolekce rozrostla o dalších šestnáct alb. Zatím posledním počinem je loňská unplugged deska Close to the Bone.

Kubekův koncert si nelze představit bez jeho kolegy Bnoise Kinga, se kterým vystupuje již od osmdesátých let. Časopis Blues Revue je zhodnotil jakožto nejlepší současný kytarový tandem na světě a jistě nebyl daleko od pravdy. V Praze samozřejmě King nechyběl, ani jako zbytek doprovodné kapely tvořené basačkou Sheilou Lahr a novým bubeníkem Ericem Smithem. Přes počáteční arytmičnost a mírný nesoulad se čtveřice rychle oklepala z pravděpodobné únavy a bez zastávek se svižně prokousávala extrémně nabitým setlistem, čítajícím na třicet kousků. Tahounem večera byl nepochybně usměvavý King, Kubek se držel po jeho pravici, sem tam rozčeřil hladinu krátkým sólem. Překvapivě čím více uháněli ke konci vystoupení přes pecky jako My Heart's in Texas, Changes Made, Out on a Limb či TV Light, tím živěji působili.

U přídavků to skoro vypadalo, že pardálové omládli, blues tak bylo zakončeno ryčným hardrockem. Vlastně bylo po skončení až dojemné pozorovat, jak se fanoušci ve věku důstojných kmetů ženou na nákup cédéček a chvátají rychle zpět si nechat vše, co jen jde podepsat. Inu, mladší generaci možná připadá blues vyčpělé, nicméně je to škoda. Muzikanti jako Joe Kubek mají stále co říct.