Cesta do zářivé mlhy (Michal Ajvaz, Města)

Prozaik Michal Ajvaz (1949) je nepochybně jedním z nejpozoruhodnějších hlasů české literární scény. Před třiceti lety sice debutoval básnickou sbírkou Vražda v hotelu Intercontinental, ale hned po ní mu vyšla sbírka krátkých povídek Návrat starého varana. Definitivně se však „našel“ až o desetiletí později v široce rozmáchlých románech, pro něž je charakteristické spojování příběhů, básnivost a nespoutaná fantazie. Ajvazovo právě vydané opus magnum s názvem Města pokračuje v linii jeho úspěšných a oceňovaných románů Prázdné ulice (2004) a Cesta na jih (2008). Pokud pomineme novelu Lucemburská zahrada (2011), která v autorově prozaickém díle působí spíš jako úkrok stranou, pak Ajvazovy prózy postupně „bobtnají“ z více než pěti set stran Prázdných ulic až k sedmi stům třiceti šesti (!) stranám Měst. U zasvěcených čtenářů však mimořádná epická šíře Měst budí spíš zvědavost než pochyby. Řetězení rozvětvených a umně zapletených příběhů totiž nepřináší rozkoš jen autorovi, ale snadno se přenáší i na jeho čtenáře. Víc než sedm set stran Měst však nemusí nutně znudit ani nepřipraveného čtenáře. Ajvaz tu totiž ještě víc než v Cestě na jih dokáže odhadnout míru čtenářovy trpělivosti a přesně tam, kde některý z jeho příběhů začíná ztrácet dech, elegantně přeskočí k vyprávění jiného.

Ajvaz je v mnoha ohledech – nic ve zlém – staromilec, který má své zřetelné jistoty a jasně stanovené hodnoty. Týká se to jazyka, kompozice i zobrazených témat: Ajvazův jazyk je košatý, vybraný a až na malé výjimky spisovný; kompozice románu sice může připomínat chobotnici s mnoha chapadly, ale taky se v podstatě drží chronologického vyprávění; a nakonec, všechny v knize zobrazované příběhy jsou hluboce lidské, což v kontextu dnešní prózy, která si libuje v samoúčelné bizarnosti (příklad za všechny – Teorie podivnosti Pavly Horákové), působí úlevným dojmem. V knize není ani běžná veteš současné prózy – psychopati, devianti, masoví vrazi, ani drogoví dealeři. Ajvaz má letitou slabost pro podivínské vědce, vynálezce, nepochopené spisovatele a vnitřně se užírající umělce a nijak se netají tím, že jednou z jeho velkých inspirací jsou dobrodružné romány, které četl v mládí. „Byl jsem odmala náruživým čtenářem dobrodružných knih a cestopisů…,“ říká v úvodu knihy její vypravěč, překladatel Adam, ale vzápětí dodává, že mu tyto knihy spíš jitřily fantazii: „Za slovy vytištěnými na papíře nezřetelně, ale naléhavě zněl šum jiných, nesrozumitelných vět, které popisovaly cestu do zářivé mlhy. V mlze se skrývalo zázračné město, jehož obrysy jsem tušil…“ O to samé se už léta Ajvaz pokouší ve svých knihách. Města, stejně jako jeho předchozí romány, se totiž dají číst nejméně dvojím způsobem: buď jako dobrodružný román s prvky sci-fi anebo jako osobně zaujatou výpověď o senzitivním člověku dnešní doby, který je – na rozdíl od mnoha jiných – stále schopen vnímat život jako zázrak.

Na začátku románu se skandinavista Adam rozhodne pomoci nejlepšímu kamarádovi ze střední školy Štěpánovi v pátrání po záhadném fialovém flash disku ve tvaru krokodýla. Štěpán totiž na služební cestě ve Stockholmu náhodou propadne dojmu, že je na něm uložen zhudebněný text knihy, kterou vždycky toužil napsat… Adam odjíždí do Stockholmu, ale zjišťuje, že to nebude tak jednoduché, jak předpokládal. Z pátrání, které ho vzápětí úplně pohltí, se stává dobrodružná jízda po evropských, amerických a japonských městech, v nichž žijí lidé, kteří se s tajemnou věcí již setkali. Příznačné je, že to jsou všechno velmi kreativní lidé – od spisovatele přes hudebního skladatele, sochaře až po designérku a počítačovou programátorku, která vytváří podivuhodné počítačové hry. Ajvazova kniha se sice navenek tváří jako dobrodružný román tradičního střihu, ale autor v ní poměrně směle pracuje nejen s internetem a počítačovými simulacemi, ale i s novými technologiemi a umělou inteligencí. Jeden z recenzentů Ajvazovy dřívější Cesty na jih podotkl, že „způsob Ajvazovy tvorby připomíná dokonale fungující stroj na psaní“. To bezpochyby platí i pro Města, při jejichž čtení má čtenář místy přímo fyzický dojem nezvladatelného bujení slov, takže mu nezbývá nic jiného než udiveně sledovat, kam až to povede. Kuriózní je, že stroj podobného rázu je tentokrát přímo součástí textu – v knize ho pro praktické účely sestrojí matematik Sam Stone a vzápětí ho z nešťastné lásky k designérce Olivii přeprogramuje do podoby neustále bobtnající chobotnice. Právě součástky z tohoto stroje se stávají „katalyzátorem“, který v románu mnoha lidem záhadným způsobem „prosvětlí“ život. Ajvaz ve svém líčení podivuhodných dějů vytrvale pracuje s náznaky a tajemstvím a jaksi samozřejmě počítá se zapojením čtenářovy vlastní fantazie.

Města se pátráním po záhadném flash disku samozřejmě nevyčerpávají. Ajvaz se zároveň navýsost uměleckým a až zlomyslně komplikovaným způsobem snaží najít odpověď na otázku – čím máme vyplnit náš život, aby dával nějaký smysl? Ajvazův Adam má na své dlouhé cestě po světě řadu příležitostí k porovnávání svého života s osudy ostatních lidí. Má při tom dostatek času na přemýšlení, na přehodnocení falešných iluzí, vyrovnání se s životními prohrami i k následnému nalezení nové životní rovnováhy.