Články / Reporty

Cesta hitparádou i časem s Pentatonix

Cesta hitparádou i časem s Pentatonix

Alena Bílková | Články / Reporty | 08.05.2014

Je jich pět, zpívají a capella a zpívají moc dobře. Už to samo o sobě stačí, aby Pentatonix vzbudili zájem. To, že většinu jejich produkce tvoří covery vtíravých hitů, sice nesnižuje jejich neoddiskutovatelný talent, zato originalitu posouvá hned o několik schodů dolů. Těch schodů, které zdobily podium na koncertě kamarádské pětky v Lucerna Music Baru. Když totiž musíte první minuty přetrpět přezpívanou kanonádu Beyoncé, Katy Perry a Lady Gaga, máte chuť zavolat mladší ségře, ať se postaví do hlediště místo vás, zatímco vy se půjdete v klidu opít na bar.

Mladším sourozencům by se líbily i boybandové tanečky, které doprovázely jinak geniální průřez tvorbou Daft Punk. Jenže vy možná budete mít problém při pohledu na scénu připomínající naivní High School Musical tak nějak get lucky. Řemeslně perfektně odvedenou pěveckou práci mohly uchu Evropana znehodnotit i dojemné vyprávěnky z dětství a donekonečna opakované „Jste nejlepší publikum, co znám! Jste moje oblíbené publikum!“. Atmosféra zkrátka vřelá a upřímná jako rozteklá zmrzlina zabalená do papíru s otiskem úsměvu pana Kentuckyho. Možná se opravdu Pentatonix potkali ve škole a toho černocha, co beatboxuje u hry na violoncello, přibrali do party nějakou náhodou. Proč ale perfektně sladěná skupina v čele s vysokým blonďákem a sympatickou holkou v závěsu připomíná spíš ten vtip, že v každé americké komedii musí být alespoň jeden černoch? Nedrželi se náhodou tohoto modelu i tvůrci Pentatonix a seriálu S Club 7?

A tím to asi bude, že vám celý koncert bude připadat jako výlet do dětství směrem k Beverly Hills. Protože jsou Pentatonix hodná děcka, jejich Say Something vyzní tak čistě a nevinně, jako byste právě stáli v kostele. Chyběl už jen Josh Groban. Za chytrý dramaturgický tah lze brát, že hudební masakry byly vystříleny hned na začátku. A s překlenutím do druhé půlky koncertu začalo svítat. Imogen Heap a Lorde jsou pro vokální verzi jako stvořené, konečně autorská píseň Natural Disaster vyvolala otázku, jak proboha dosáhli tak našlapaného a hlubokého zvuku? Vrcholem se pak samozřejmě stal nápaditý projekt The Evolution of Music; a že by nezazněl Macklemore? Jasně, ten nesměl chybět, a hned dvakrát.

Pentatonix přezpívávají hitparádu a občas přihodí něco vlastního. Všelásku a dojem kámošů, kteří se právě vrátili ze školního výletu, jim nakonec sežerete, pokud to svému středoevropskému pesimistickému já povolíte. To, co dělají, umí podobně dobře Lindsey Stirling, Boyce Avenue a tisíce dalších předělávačů známých hitovek zahlcujících YouTube. Na davy to evidentně funguje stejně dobře jako v devadesátkách Spice Girls. Kdo oceňuje autenticitu vyšponovaných emocí zabrnkaných na kytaru, byl by na Pentatonix naprosto vedle. Autentického není na Pentatonix prakticky nic. Jenže to ani nikomu nevadí.

Info

Pentatonix (us)
4. 5. 2014, Lucerna Music Bar, Praha

foto © Petr Klapper

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Chvilky transcendence (Roomful of Teeth)

Jan Starý 20.11.2024

Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.

Postřehy v modré (Blues Alive 2024)

Jiří V. Matýsek 19.11.2024

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.

Jenny chce byť strojom (Jenny Hval)

Ema Klubisová 19.11.2024

I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.

Pohleďte, krásný, raněný démon (Current 93)

Viktor Palák 18.11.2024

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

Co to všechno stojí (Anki)

Filip Peloušek 17.11.2024

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Viktor Hanačík 07.11.2024

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace