Daft Punk náhodně a po svém

Dvojka, která už během studijních let postulovala ráz osvíceného diska pro další sezóny, oprášila synťáky a vydala nové opti-misty-dancy album Random Access Memories. Když si tentokrát odmyslíte vlastní představy a očekávání a přistoupíte na jejich hru, uděláte nejlépe.
Po Bowiem nebo Depeche Mode se i Daft Punk ocitli pod přísným dozorem veškerého posluchačstva. Ukazuje se, že publikum je nevděčná a tak trochu majetnická verbež, která chápe své touhy po osvědčeném jako svatý nárok. Random Access Memories je tak pod tlakem hitochtivců a kdekdo zklamaně vzdychá. Zbytečně.

Už jen za soudnou střídmost produkce je potřeba Daft Punk pochválit. Robotizace je estetizací, bez které to nejde, jiné je to ovšem s digitalizací. Dnešní poptávka po těžkotonážních beatech, zuřivých frekvencích a DJ magii vytěsňuje stejně dobře poživatelné staromódní akustik-elektro. Nactiutrhání Guy-Manuela a Thomase Bangaltera se nekoná a časem určitě dojde i dietní balík RAM uznání. Koneckonců, to je devíza velkých – svobodné překračování vlastních stínů i hype stylizací. Daft Punk se v čase největšího rozmachu rozhodli vrátit k prototypovému elektro-driftu. Jejich tvorba neodvisí od technologického pokroku, ale od vnitřní invence, přesně jak to popisuje Paul Williams: Daft Punk tvoří bez nutkání zavděčit se a sklidit ohlas. „Odpojili se“ od svých identit, aby osvobodili a exponovali svou kreativnost. A jak dodává Giorgio Moroder, skladatel a majitel nesmírně narativní dikce: „Ta síla je v rytmu, který oznamuje, že musíte tančit. Každý miluje tanec, dělá nás šťastnějšími.“ Na albu kooperoval také Panda Bear (shodou okolností na zřejmě největší pecce Doin´ It Right) nebo Todd Edwards a další – na netu najdete mikrodokumenty o natáčení z každým z nich.

Sumírujme: Random Access Memories si nespletete a roboti jsou pořád sexy. Je to deska krapet líná, sem tam se medově lepí, ale Daft Punk se zvládli vyhnout otravnostem, zkratkám, přečančanosti a udělali pěkné žánrové kolečko. Vstupní Give Life Back to Music s pompézním „welcome to our show“ úvodem je k sežrání, singl Get Lucky zas výbornou volbou a každou další skladbu prostou samplů bezpečně rozeznáte. Lose Yourself to Dance nebo zmíněnou Doin’ It Right lze řadit k tanečním skvostům. Polovina alba je líbivá v tradičním „punkovém“ slova smyslu, druhá je libová pro svou fantazii – zvláště Touch s Paulem Williamsem nebo dojímavá Within: „There are so many things that I don’t understand, there’s world within me that I can not explain…“ Patetické, ale vkusné.

A varhanně velkolepá Contact poslouží jako ideální demonstrativní případ – model Daft Punk je pořád bohatý: pozvolné přihřívání, mluvená sekvence, vzlínající synth-smyčky, třeskutě živé bicí, k prasknutí exponované obrátky na více než tři minuty, break, plocha hluku, hluk, plocha hluchu, prostor pro odpadávající posluchačstvo, frekvence do ztracena, break a tečka. Chtěli jste to jinak? Daft Punk ne.