Al Burian: Plán B

Přestěhoval jsem se do Berlína, abych byl mezi podobně smýšlejícími lidmi – umělci, kreativními jedinci, básníky, vizionáři. Abych se s nimi bezcílně poflakoval po kavárnách, po dlážděných ulicích, abych dýchal ten samý vzduch, abych někam patřil. Ale i přes veškerou snahu, i přes to, že jsem zhluboka nasával místní atmosféru, jsem pořád stejný Američan ze středozápadu. Pořád uvězněný ve způsobu myšlení. Často mě zvyky a chování místních matou a děsí. Lidé se tu chovají divně. Ve sklepích a zákulisí některých klubů se dějí nepopsatelné věci a pomalu zjišťuju, že někteří umělci, jak jsem si je vysnil, už jsou na mě příliš. Radši s tím vším už nechci mít nic společného a moje pozornost se obrátila jinam. Už mi nejde tolik o seznamování. Teď hledám samotu, prostor sám pro sebe. Fyzický i psychický prostor, ve kterém bych mohl tvořit něco hodnotného...

JSEM UMĚLEC. To jsou vážně nebezpečná slova. Můj odpor k lidem, kteří mají zkreslené představy o vlastní důležitosti, vystihuje druhý díl filmu Penelope Spheeris The Decline of Western Civilization s podtitulem Metal Years. Tenhle dokument o osmdesátkové glam/metalové scéně v L.A. je koláž, kde jedna napodobenina Axla Rose střídá druhou. Vymódění v něčem, co dneska z pozice kulturního nadhledu jednadvacátého století můžeme odsoudit jako zločiny proti všeobecnému vkusu (Elasťáky a šály? Kdo tohle vymyslel?), pronáší téměř totožné monology. Středobodem je jejich vlastní umělecký génius a nevyhnutelnost toho, že zrovna jejich druhořadá kopie Guns N‘ Roses „to dokáže.“ „A co když se neproslavíte, co potom?,“ ptá se jich redaktor. „Jaký je váš plán B?“ Odpovědi jsou jednotvárné a děsivě jednoduché. „Žádný plán B neexistuje,“ prohlašují všichni ti Axlové s nezlomným sebevědomím. Vzhledem k tomu, že o žádné z těch kapel nikdo neslyšel, můžeme si jen představovat ty smutné a trpké osudy, které čekaly nešťastníky bez plánu B.

Přestěhoval jsem se do Německa hlavně proto, abych získal zdravotní pojištění. Slyšel jsem o věci, které se říká Künstlersozialkasse, což je speciální typ zdravotního pojištění pro umělce. Ne, že by mi tak záleželo na tom být pojištěný, ale chtěl jsem to osvědčení. Potřeboval jsem nějaký nový důkaz. Diplom z výtvarného umění, který jsem získal v roce 1993, chvíli fungoval, ale když jsem po víc než deseti letech nezačal malovat, ztratil punc. Moje hudební kariéra se zastavila po tom, co jsem se v zoufalém pokusu přitáhnout pozornost pokoušel ukousnout hlavu živému netopýrovi. Naneštěstí se ukázalo, že netopýr byl z gumy a nikdo tomu nevěnoval příliš pozornosti. Už mě nebavilo vymýšlet nové triky, abych dokázal, že jsem nadaný. V ten moment jsem už chtěl jen to pojištění. Kdybych získal tohle osvědčení, bylo by to oficiální. Nikdo by nemohl popřít, že jsem umělec, a kdyby se o to pokoušeli, mohl bych povolat jakéhokoli doktora, aby to potvrdil.

Ukázalo se, že můj plán B nebude tak poklidnou plavbou, jak jsem si představoval. Myslel jsem si, že o prohlídku, pár krevních zkoušek a třeba Rorschachův test. Místo toho se pokusy o to, aby mi byl oficiálně přiznán status umělce, sestávaly ze série přičinlivých návštěv ve špatných kancelářích a razítkování formulářů na místech, která, jak se později ukázalo, orazítkovaná být neměla. Nakonec jsem skončil na pracovním úřadě. Protože jsem vyjma sloupku v tomhle časopise neměl nic, co bych mohl předložit jako svojí současnou práci, vzal jsem s sebou kopii a hrdě jí předložil sociálnímu pracovníkovi, co dostal na starosti můj případ. „Multilingvní hudební novinář,“ povídám sebevědomě. „V branži to zkracujeme na MLHN.“ Mrkl jsem a dodal, „je to rozvíjející se obor, velmi kreativní záležitost.“

Můj úředník byl lehce zaoblený chlapík s příjemným hlasem, pěstěným knírem a tričkem zastrčeným v kalhotách. S bezvýrazným pohledem si ode mne vzal časopis. Zatímco jím listoval, zkoumal jsem stěny kanceláře. Nalevo na zdi visel kalendář AC/DC. Na obrázku na tenhle měsíc byl zpěvák Brian Johnson s pěstí ve vzduchu před kanony pálícími salvu při monumentální koncertní verzi For Those About to Rock, We Salute You. Začal jsem si potichu zpívat úvodní verš: „Povstaňte, ať vás můžeme spočítat / k tomu, co vás teď čeká...“ Pak jsem si uvědomil, že asi není nejlepší nápad si při interview na pracáku nahlas mumlat. Odkašlal jsem si a snažil se předstírat, že to byl jen krátký záchvat Tourettova syndromu.

Úředník mi podal časopis a řekl „No, já mám taky docela rád muziku. Spíš ty tvrdší věci.“

Usmál jsem se a kývl, jakože jsem si všiml jeho kalendáře. A bylo to! Stejnou náhodou, jako kdybych vyhrál ruletu, jsem natrefil na jednoho z milionu sociálních pracovníků, na kterého zapůsobilo moje resumé. Jediné, co zbývalo, bylo obalamutit ho historkami o tom, jak mi časopis zaplatil letenku, abych se mohl poflakovat v zákulisí koncertu Big Four. O tom, jak mi Dave Mustaine ukázal smysl života a Kerry King pár riffů. Představoval jsem si, jak mi potom, oslněný, bez rozmýšlení podepíše, co budu chtít. Vypadalo to snadně. Naklonil jsem se kupředu, připravený začít první historku.

K neuvěření bylo, že můj úředník se tvářil, že ho hudební témata, která jsem nadhazoval, vůbec nezajímají. Natož aby se mi ho podařilo zaujmout probíráním možností, jak získat to pojištění pro umělce. Zdálo se, že je zarputile a umanutě rozhodnutý konverzovat se mnou jen a pouze o jediném tématu: o mém daňovém přiznání.

Daně. Všeobecně nejnudnější téma pod sluncem! První věc, kterou jsem se v Americe naučil jako umělec, bylo, že umělec přece daně neplatí. To je pro konzervy. Myslíte si, že Gorgoroth platí daně? V Německu si ale evidentně můžete říkat co chcete. Hlavně, když z toho platíte 17 %. Během té chvilky, kdy jsem se zasnil nad zaťatou pěstí Briana Johnsona, jsem si představoval, že se z úředníka stane dotěrný pohůnek, co mi bude podlézat a pořád volat, abych s ním někam chodil a půjčoval mu desky. Místo toho mi podával obludnou horu papírů. „Tohle musíte vyplnit, abyste mohl být na volné noze nebo jak tomu říkáte,“ vysvětloval.

Doma jsem nesměle prozkoumal ty formuláře. Stejně jako u většiny německých dokumentů první stránka klame tělem. Jednoduché dotazy (jméno, datum narození atd.) vás mají ukolébat a dát vám falešný pocit bezpečí. Od druhé stránky nastupuje neproniknutelný orwellovský žargon. Žádná z otázek se nedá zodpovědět a každou špatnou odpověď stihne krutý trest. Záhy jsem zjistil, že tyhle formuláře se nevyplňují snadno. Zejména, když je člověk opilý. Po chvíli jsem to vzdal a rozhodl se, že jedna stránka za den je slušný začátek. Odpotácel jsem se ke dveřím a nechal svůj pokoj opuštěný. Vydal jsem se na výpravu za prchavou jiskrou a nekonečným zklamáním nočního života.

V lehkém deštíku jsem dojel na kole na Alexanderplatz. Venku byla nádherná noc. Jedna z těch, kdy cesta samotná může přebít cíl. Tohle město vás málokdy nechá na holičkách, ať už si potřebujete zvednout náladu nebo se pokochat výhledem. Po chvíli jsem zapomněl jak na formulář, tak i na ostatní problémy. Musím uznat, že noční život je tu kvalitní. Neutichá a rozptyluje vaší pozornost, nikdy nevíte, co se stane (držte se v hlavních částech klubů a zdvořile konverzujte). Na vernisáži jsem se zapovídal s mladou umělkyní. Z jejího přízvuku jsem odhadoval, že je z jižní Kalifornie, ale když jsem se chtěl ujistit, ukázalo se, že je z Norska. Vysvětlovala, že se zabývá zkoumáním hranic mezi malbou a sochařinou. „To je fascinující“, odpověděl jsem, „ale mohl bych být tak smělý a zeptat se, jestli víte něco o blackmetalové scéně u vás v Norsku?“ A samozřejmě, že věděla. Evidentně je v celé scéně jenom pár lidí a ona je všechny znala osobně. Pocházela ze stejného města jako Gorgoroth a dokonce chodila pravidelně do stejného baru jako jejich zpěvák. („Je to jediný gay bar ve městě,“ vysvětlovala.) „On je přístupem spíš goth než blackmetalista. Sedá v koutě zamlklý se skleničkou červeného a tak.“ Ano, ano, to je velmi zajímavé. Vynáším svoje konverzační eso. Má ale chlápek jako tenhle pojištění pro umělce? Usmála se a řekla, že samozřejmě. A začala mi vysvětlovat systém zdravotního pojištění v Norsku, který zahrnuje celoživotní péči pro všechny občany. Potom mi nastínila fungování jejich sociálního státu, kde umělci všech typů pobírají štědré granty a stipendia. Odtamtud sklouzla zpátky ke své vlastní práci, k nejasné hranici mezi médii, do prostoru, který zkoumá. Zůstal jsem zírat, omráčený zjištěním, že Gorgoroth daně taky platí.