Alex Cameron: Kde máš blok a tužku?

„Chtěli jsme svoje životy spojit do budoucna a prožít krásný život. Když jsme byli už polosvlečení u krbu, jen pár minut od vytouženého a tolik očekávaného aktu, najednou si odskočila a já si všiml na zemi vypadlé žákovské knížky. Když jsem ji otevřel a zjistil, že jí je třináct let a šest dnů, myslel jsem, že zešílím,“ řekl jednou Honza Nedvěd. A podobných srdcervoucích příběhů je plná i Forced Witness, deska australského písničkáře Alexe Camerona. Kdyby to byl film, jmenuje se Poslední hochštapler. Málo co mě loni tak dojalo. K breku jsem měl ovšem blízko i během osobního setkání s Cameronem a jeho saxofonistou Royem Molloyem. Kluci si pečlivě vybudovanou image dementů drží zuby nehty.

Počkat jsem na ně měl před lipským klubem UT Connewitz. Jako prvního jsem si všiml Roye, podezřele se ochomýtal kolem zaparkovaných aut a něco si pro sebe mumlal. Pozdravil mě a hned mě seznámil se svým úlovkem, postarší Hondou. Vůbec jsem netušil, co se děje, a přišlo mi nejrozumnější tvářit se jakoby nic. O pár týdnů později vyšel na webu Brooklyn Vegan článek, ve kterém Roy uvádí svůj Top 10 nejhezčích aut, které poslední rok viděl. Toyota Sienna, Subaru Outback, Mazda Miata, všechno typy, které mají to nejlepší už dávno za sebou. Zajímavý koníček. Po chvíli se naštěstí venku objevil i Alex, který sotva pozdravil a nezúčastněně sledoval Royovo počínání. Opatrně jsem se zeptal, kde že budeme dělat rozhovor, co třeba zkusit bar naproti. Alex si místo odpovědi začal upravovat vlasy, Roy dál poskakoval kolem vozu. Zapálil jsem si cigaretu a čekal. Po chvíli Roy řekl: „Ne, do baru ne, uděláme to tady v prádelně.“ Nervózně jsem se zasmál, asi vtip. Bohužel ne. Pánové se usadili vedle hřmící pračky. Roy ji po očku zkontroloval a prohlásil: „Nevěřím tady těm sviním, že by mi to neukradli, viděl jsem tu potulovat se podivný individua.“ Alex se mě zeptal, kde mám blok a tužku, a podivil se, když jsem vytáhl diktafon. „V takovém hluku? No jak myslíš.“ Nejhorší začátek rozhovoru byl na světě.

Na YouTube je pár let staré video s titulem Angry singer incredible performance at SXSW. Vidíme tři muže, jeden si hraje s ohněm, druhý znuděně postává s trumpetou, třetí má na sobě přiléhavou kombinézu, ale chová se tak sebevědomě, jako kdyby právě vystupoval před několikatisícovým davem. Což se ti, Alexi, nakonec celkem rychle podařilo, nedávno jste předskakovali The Killers. Neseběhlo se to nějak moc rychle?
ALEX: Trvalo to dlouhý čtyři roky, ale nakonec jsme to zvládli a Brandon Flowers nám napsal. Od té doby je k nám oběma velmi přátelský, viď?

ROY: Ano, máme velice přátelský vztah.

Přijde mi ale, že se vaší druhé desce nedostalo v médiích takové pozornosti jako debutu. Čím to je, nemyslíte, že ten záměrně velmi cheesy zvuk mohl být na někoho až moc?
ALEX: Asi jsme zněli jinak, než se čekalo. Hudební novináři jsou vždycky trochu pomalejší. Patřičně tuhle desku docení až později.

ROY: Každá naše deska zní podle toho, kolik na ni máme peněz.

Je pro tebe přirozenější skládat texty z pohledu jiné osoby? Forced Witness je takových příběhů plná. Dozvíme se toho hodně o různých zkrachovalcích, chlípnících a budižkničemech, ty jako kdybys ty příběhy jen zpovzdálí sledoval. Opravdu jsi pracoval jako soukromé očko a čerpal tak inspiraci pro psaní?
ALEX: Myslím, že ta deska je celkem přesnou reflexí toho, jak se koukáme na současnou společnost. Rád píšu o osobních tragédiích ostatních. Zprávy, které vysíláme do světa, se mi zdají úplně jasné.

ROY: Souhlasím naprosto s tím, co říká Alex.

Celý rozhovor najdete v magazínu Full Moon #82.