Roztančit i vyprávět (TransCentury Update)

Při neděli se má člověk zklidnit, nepracovat, usadit se a věnovat se duchovním věcem. Může to být i poslech hudby či zhlédnutí divadelního představení. Nedělní program TransCentury Update No2 v Lipsku nabídl obojí, i když v docela svérázné formě. V neděli byl totiž sál kina UT Connewitz zaplněn sedačkami a na pódiu vyvolávaly otázky porůznu rozestavené činely, bubny, gongy a vibrafon.

Ambientní hudba prý plní svůj účel tehdy, když člověk vejde do místnosti a nepozná, že něco hraje. Hudba vyplňuje prostor tak nějak přirozeně. Přesně tuhle definici splňuje Ecklé, který se jen jako by mimochodem ochomýtá okolo mixážního pultu na místě, kde stál v minulých dnech koktejlový bar. Světla v sále jsou rozsvícena, takže ani není poznat, že produkce začala, lidé se baví a nic jim v tom nebrání. Ke konci setu zvukovou plochu protnou dva či tři tóny narušující nečinnost, ale to už se na pódiu objeví jeden z pořadatelů, který oznamuje začátek setu Midori Takada.

Ta si dává na čas, o to epičtěji však rozvine svůj příběh. Pro nenásilné navnadění a koncentraci mysli je jediné, co zpočátku zní, vibrující ladička, která doprovází příchod aktérky na pódium. Téměř obřadním krokem prochází potemnělým pódiem a staví se ke gongu, ze kterého vyluzuje nepřeberné množství tónů od lehkého ševelení po ryk oznamující počátek. Je to dokonalé divadlo, které si místo herců propůjčuje tóny bicích nástrojů, do dění je divák uváděn vypravěčkou a hlavní režisérkou vystoupení. Hra je doprovázena pohybem a až teď lze pochopit prapodivné rozestavění činelů po pódiu. Vytyčují cestu, kterou se příběh ubírá. Po bouřícím úvodu přichází klidnější část, kdy hlavním mluvčím je vibrafon, který vypráví příběh o něco lyričtěji. Pod jeho bubláním si máme představit, dle vypravěčky, kokosový strom na břehu řeky, zvěř chodící k oné řece pít a akt zrození v těchto kulisách. Melodie se prolínají a zanechávají na duši dobrý pocit, ten však, jako ostatně vše, netrvá věčně. Hladivý vibrafon vystřídají úderné bicí, které posadí posluchače zpět na zem. Pak stačí dojít na konec činelové cesty, dovyprávět příběh a uzavřít ho tak, jak začal – ozvěnami gongu.

Potlesk nebere konce, a tak se Midori Takada rozhodne přidat dvě melodie skloubené se zpěvem, aby se domů odcházelo veseleji. Domů z koncertu, z festivalu, z divadla, tedy vlastně z kina. Dokonalá dramaturgie TransCentury Update No2 festivalu uměla nabudit, roztančit i vyprávět, což je při třídenním rozsahu obdivuhodné. Dny nesplývaly, byly žánrově odděleny, každý si tak mohl namíchat svůj kulturní drink. To odkazuje na koktejlový bar oddělený od pivního, na třídenní festival docela abnormální, ale příjemná maličkost.

Kino samo je kouzelným prostorem, plátno zastřešené trojúhelníkovým antickým štítem a celková halová vizáž sálu dává pocit něčeho velkého, mimořádného, ale ne nabubřelého (oškrabané zdi), rozhodně je tak vhodné pro podobný festival, i když zvukař asi zapláče. Na každý den byla naplánovaná osvědčená tvář (Thurtson Moore v pátek, Alex Cameron v sobotu, Midori Takada v neděli) i nováček na scéně (tedy spíš scénách), což potvrzovalo množství lidí pod pódiem. Není třeba se bát, že by třetí ročník, doufejme ve stejném prostoru, zklamal jak produkcí, tak návštěvností.