Alien: Covenant, nelítostné monstrum

Když se před pěti lety legendární režisér Ridley Scott vrátil do vetřelčího universa, aby vyprávěl příběh posádky lodě Prometheus, bylo očekávání fanoušků vyšponované na maximum. Výsledný dojem byl však mírně řečeno rozporuplný, ambiciózní sci-fi film o hledání stvořitelů lidstva nabídl precizní technické zpracování a několik atmosférických momentů, ale doplatil na nelogické chování postav a vrstvení řady otázek bez jediné uspokojivé odpovědi.

Pokračování Alien: Covenant slibovalo poučení z předchozích chyb a plnohodnotný návrat vetřelce na scénu. Příběh začíná slibně, na plátně sledujeme kolonizační loď Covenant, kterou poškodí sluneční bouře, a vystrašená posádka probuzená z kryogenického spánku zachytí tajemný signál z nedaleké planety. Po přistání kolonisté naleznou zdánlivě ideální podmínky pro život, brzy však vypuknou krvavá jatka a dojde i na setkání se starým známým androidem Davidem, který nemá zrovna šlechetné úmysly.

Bohužel film se nedokáže rozhodnout, zda chce být nervy drásajícím hororem ve stylu původního Vetřelce, nebo rozšiřovat mytologii po vzoru Promethea. Ve výsledku nefunguje jedno ani druhé. Hororové scény postrádají napětí a šokují pouze explicitní brutalitou, kdy je drtivá většina posádky redukována na pouhé maso do mlýnku. Alien: Covenant totiž rezignuje na jakékoliv vykreslení charakterů a chování postav zavání lobotomií. Lidští hrdinové se v krizových situací nesmyslně rozdělují, na neznámé cizí planetě nedodržují základní bezpečností postupy a přesnost jejich mušky je přímo žalostná.

Kdo se těšil na odhalení úmyslů mimozemských Inženýrů, bude také zklamaný, scénář raději řeší myšlenkové pochody androida Davida a jeho modernějšího protějšku Waltera v herecké dvojroli Michaela Fassbendera. Ikonický vetřelec nedopadl o nic lépe, ve filmu působí téměř nadbytečným dojmem a příběhu by stejně posloužilo jakékoliv jiné monstrum. Zmíněné nedostatky alespoň částečně vyvažuje skvělá výprava a slušná triková stránka, kdy celé prostředí působí naprosto autenticky. Na strunu nostalgie také příjemně hraje povedený hudební doprovod, který citlivě recykluje Goldsmithovy motivy z prvního Vetřelce, ale tím výčet pozitiv končí.

Nebýt béčkových crossoverů Alien vs. Predator máme tu čest s nejhorším filmem z vetřelčího universa a nic na tom nezmění ani účast Ridleyho Scotta, který před téměř čtyřiceti lety poprvé přivedl k životu nelítostné monstrum s kyselinou namísto krve. Nespokojený křik fanoušků uslyšíte ještě dlouho potom, co rozčarováni odejdete z kinosálu.