To nejlepší z filmových zážitků v roce 2021

Před detailními výročními žebříčky, a to jak hudebními, tak filmovými, v nichž dojde i na seriály, videoklipy nebo memy, jsme naší redakcí prohnali požadavek o jediný filmový zážitek v pohnutém roce 2021. A výběr se to sešel pestrý jako animovaná zahrada od Břetislava Pojara. Blockbustery i artovky.

Co spatříme, když pohlédneme na nebe?, režie: Alexandre Koberidze
Tenhle film jsem si zamiloval, když jsem náhodou a jen koutkem oka zahlédl jednu jeho vteřinu, a skutečně jsem pak pociťoval obrovskou diváckou slast, když jsem ho mohl vidět v celé jeho skvělé stopadesátiminutové délce. Hravost, která nikdy neunavuje a vždy je upřímná, mě uhranula. Hledejte, hlídejte dostupnost, je tam všechno: fotbal i romantika. (Vít Kořínek)

Duna, režie: Denis Villeneuve
Audiovizuální zážitek roku. Obyčejné kino je málo. Nedokonalosti plátna i slabý zvuk jsou bolestně znát. Převedení předlohy na plátna kin v této době dává dokonalý smysl a vytváří potřebný balanc drtivé většině dnešní filmové produkce. Civilizace jako přežitek, který je třeba očistit o život bezvěrců ve svaté válce, nadchne bojovníky ISIS a jejich přívržence. Náznak, že muži nejsou tak úplně k ničemu, jak se původně předpokládalo, je také hodně odvážný. Pod tradičními západními tématy probublává Herbertova fascinace Středním východem. Villeneuve si dává práci s vykreslením světa a jeho mechanizmů. Nápady jen hýří, ať jde o technické detaily, harkonenské písničky nebo skotské dudáky. Srovnání s Hvězdnými válkami je na místě, jen co se týče měřítka a do té míry, že ⊃∪∩⪽ působí mnohem realističtěji. Herecky špica, jeden vedle druhého. Emoce bublají pod povrchem a nejsou zbytečně okázalé. Jen je to strašně krátké i přes to, že děj první části jde mírně za půlku původní knihy. Zimmer temně burácivý. (Martin Tegel)

Gunda, režie: Viktor Kossakovsky
Na chvíľu zahodiť ego. Spochybniť postavenie človeka v hierarchii prírody. Pozrieť sa na život zvieraťa ako na rovnako plnohodnotný tomu ľudskému. Viktor Kossakovsky v minimalistickom dokumente Gunda ukázal antropocentrizmu prostredník a nechal všetok priestor protagonistke prasnici Gunde, jej deťom a niekoľkým sliepkam a kravám. To všetko zdanlivo bez akéhokoľvek zásahu človeka. Diváci tak dostali v absolútnom tichu kinosály prerušovanom len krochkaním a šušťaním trávy príležitosť pozrieť sa na zvieratá ako na tvory schopné cítiť emócie v celej ich komplexnosti. (Jakub Blaho)

Jsme, jací jsme, režie: Luca Guadagnino
„I miss having you all for myself.“ Když nelpíte na jednom vztahu, dočkáte se nových setkání – a ne všechna je snadná (hned) unést. Luca Guadagnino (Call Me By Your Name, Suspiria) natočil osmidílný seriál o křehkosti dospívání, nevyslyšených láskách, vztazích s rodiči – a udělal to dokonale. Dramatické výměny zde střídají tiché procházky po ulici, hrdinové oscilují mezi dobrým srdcem a ADHD frackovstvím a způsob, jakým Guadagnino vystihuje dospívání, je stejně vysilující jako nával emocí, který hrdinové zažívají. Věcné momenty se potkávají s těžko uchopitelným jiskřením a nemá to slabou minutu. Viděl jsem v lednu, myslím na to v prosinci. Just wow. (Viktor Palák)

Kyslík, režie: Alexandre Aja
Alexandre Aja si vybudoval renomé jako režisér slasherů Noc s nabroušenou břitvou nebo Hory mají oči. Pro krev a explicitní zobrazení násilí nejde daleko, ale jak je vidět v Kyslíku, dokáže vyvolávat napětí a strach i bez toho a úspěšně tak vyklouzl ze škatulky tvůrce brutálních hororů. Pro Netflix natočil komorní sci-fi, které si vystačí s jednou dekorací (kryokomora), jednou herečkou (vynikající Mélanie Laurent), několika flashbacky a dokonale fungující hudbou Roba. Pro ty, kteří mají rádi kultovní Kostku nebo Moon se Samem Rockwellem, je zhlédnutí Kyslíku povinností. (Davo Krstič)

Mare z Easttownu, režie: Craig Zobel
Já jsem vlastně letos nebyl v kině. Vystačil jsem si s domácím sledováním streamovacích stanic. A tady mám vítězku jasnou. Mare z Easttownu a Kate Winslet ve své životní roli, což není přehnané tvrzení, i když se objevilo snad v každé recenzi. Pensylvánský zapadákov, silně narušené vztahy, do toho samozřejmě vražda a vyšetřovatelka Mare, která má co dělat sama se sebou. Depka bez make-upu. Mare drží sympatie i napětí od začátku až do překvapivého finále, ale já si konce detektivek po čase stejně nepamatuju, což má své výhody. Můžu si dát mezi svátky repete. Pro případ, že by na mě toho vánočního veselí bylo moc. (Jiří Přivřel)

Night Tide, režie: Curtis Harrington
Kurátorský projekt byNWR. Nicolas Winding Refn vybral své oblíbené těžko sehnatelné obskurní filmy a společně s mubi.com je vrací do distribučního života. Asi nejzajímavějším kouskem je zatím debut Curtise Harringtona Night Tide s mladým Dennisem Hopperem. Okouzlující, chvílemi magická a chvílemi velice civilní variace příběhu o mořské panně a osamělosti, touze po nedosažitelném a neschopnosti být sám se sebou. Ideální edice na korona-večery, když se nedostanete do klasického kina. (David Havas)

Poslední souboj, režie: Ridley Scott
I když se Poslednímu souboji dostalo nejvýraznější pozornosti kvůli tomu, že Ridley Scott poněkud senilně vinil mileniály a jejich „proklaté“ telefony z neúspěchu v kinech, samotný film by zapadnout neměl. Úderně totiž upozorňuje na to, že vnímáme dějiny jako sled násilných konfliktů, které ovlivňovala mužná síla, mužská rozhodnost a odvaha, a přitom si neuvědomujeme, že nám ty dějiny byly vykládány právě touto optikou mužské ješitnosti, která má tendenci přehlížet pravou podstatu věcí. Navíc se ukazuje, že čtyřiaosmdesátiletý režisérský veterán stále ovládá řemeslo – a to nejen v dech beroucích akčních pasážích, ale i v klíčových konverzačních scénách, v nichž skvěle odlišuje úhel pohledu postav a nepřebíjí chytře napsaný scénář. (Jaroslav Kejzlar)

Smolný pich aneb Pitomý porno, režie: Radu Jude
Ať žije provokace! Vítěz z Berlinale roztřídí diváky již první scénou, velmi explicitní nahrávkou amatérského porna, a ty, kteří zůstanou nepohoršeni, baví až do konce. V příběhu o učitelce, jejíž intimní video se dostane na síť, se intelektuální polohy střídají s blasfemii atakující ironií i skvěle poťouchlým humorem. Jude je v rámci čtyř zcela odlišných kapitol filmu již klasicky velmi kritický k rumunské historii a nešetří ani současnou společnost, církev či školství. Jízlivá reflexe maloměšťácké mentality, která za větší problém považuje konsenzuální sex dvou dospělých než všudypřítomnou nenávist, rasismus a xenofobii, tne do živého i v Česku. Do kina jsem na to šel dvakrát, pokaždé se smál nahlas a nacházel nové intertextuální a sebeuvědomělé vtípky. Třídní schůzka v poslední kapitole připomíná Havelkovy Vlastníky na piku a její závěr je jedním z nejkatarznějších filmových konců za poslední dobu. Hannah Montana, Karel Gott a obří dildo included. (Štěpán Nezbeda)