Články / Reporty

Brutal Assault 2016: čipový rej a mutoid people

Brutal Assault 2016: čipový rej a mutoid people

ScreamJay, Viktor Palák, waghiss666 | Články / Reporty | 15.08.2016

Brutal Assault v josefovské pevnosti, a v Josefově vůbec, je i pro nás jednou z nejoblíbenějších akcí, a to z mnoha důvodů. Hudba, zázemí, strašidla, mezinárodní publikum, kasematy, zpívající prodavači nudlí, čím dál více alternativně (ne)metalových formací. Bolesti byly, jsou a budou, ale jak říká metalový metaklasik: za rok se tam sejdeme zase. Není důvod k opaku. Pár témat, pár slov, pár klevetníků.

dramaturgie
WAGHiSS: Dramaturgicky je tenhle festival pořád čistá špína, pořád bez atrakcí a pičovin, pořád sympoš, byť gigant. Oproti loňsku byly jednotlivé dny nevyváženy dostatečně, tohle je ale individuální. Každý se fláká, kdy chce a jak umí. Booknout vedle Behemoth třeba Lightning Bolt nebo Chelsea Wolfe, je pořád příjemný úlet. Spoko.

Jay: Když už to jde těžko nahoru (kam dál - Nine Inch Nails, Tool, Metallica?), ještě pořád můžeš do stran. Tahle akce potřebuje svoje (po)divno, jedni se při něm stihnou najíst, další si vyčistí hlavu od tvrdejch strun a ti ostatní si aspoň nebudou připadat jako úplný exoti. Takže pročbyne, může fungovat temný country, když ho sevřeš do kleští pevnosti, a může fungovat diskoška, když jí vrazíš před orthodox black. Chelsea to vyloženě strhlo, aby táhla metal, ale Mono se "vybláznit" nenechali. Všechno bylo v rovnováze.

Viktor: Pokud se festivalu něco daří, pak jsou to právě dramaturgické manévry. Úliteb minimum, kapel, díky nimž dorazí fanoušci hromady žánrových odnoží, dostatek. Pokud průvodce festivalem radil mimo jiné vyzkoušet několik kapel, o které jste dříve nazavadili, činil tak důvodně. Objevy byly možné, zvlášť pokud jste nebyli z těch, kteří ze stran už přicházeli.

zklamání
WAGHiSS: Prochcaná fronta na akreditace. Z tohodle nemůžu vinit pořadatele, to nechám na druhých, vlezte si do svědomí vykopnutýma dveřma, neklepejte. Ukázat A4 s kódem a občanku výměnou za pásek mi trvalo třiatřicet sekund plus pár drobných. Ne dvě hodiny. Vyvolávat linku bezpečí vás kokotismu neodnaučí. Dík za ukradenou půlku setu Neurosis, zasrani! Zvukařina - na reparát. Bylo mi líto Mastodon a sebe samého, že musím protrpět set Arch Enemy při čekání na Unearth, jenže jakmile na to vletěli, poslal mě pan čudlíkář do spacáku. A že loni obstáli s vyznamenáním.

Jay: Na těch zatracených frontách se shodneme všichni. Chci říct: “Uděláme ze středy prakticky hlavní tahák celýho programu a ono najednou přijede víc lidí, než kdy dřív?” Překvapení! Přijít ve dvě a nestihnout koncert Neurosis, jakože fakt?! Chápu, že se program řídí podle možností kapel, ale zkoušet novej systém, kterej notabene padá a po frontách tvoří další fronty (ty na dobíjení "kreditů" nepočítaje) v největší špičce, to už chce koule. Jo a taky vůbec nebyly letošní kelímový sady, takže žádnej suvenýr do sbírky. Možná už jsem dočista hluchej, jenže tak zprzněný zvuk, co pro mě vyloženě pohřbil čtvrteční program malý stage, to zamrzí. Čekal jsem mír a lásku od Tesseract, pod pódiem ještě pohoda, ale v desátý řadě už jsem slyšel i trávu růst.

Viktor: Mám nárok nadávat, když jsem kvůli frontě prošvihl rozhovor se Stevem Von Tillem, ale namísto toho mluvil se Scottem Kellym? Netroufám si hodnotit, co se pokazilo při vstupu s běžnými lístky, o frontě na akreditace se mluví výše - všechno spadá na jednu hromadu, lidi jsou hňupi. “Kluci, já bych jen tady… můžu, že? Dík!” jako argument, proč předběhnout celou frontu, není příliš silný. Stejně jako není nejlepší říct: “No..., ech.” V první den se festivalu se festival jako instituce odkopal v tom nejhorším. Říkám si, kde začíná a kde má končit tolerance. Nadávky na fronty letos nepolevily ani s prvním skvělým koncertem, ale za rok sem stejně všichni narukují jako jeden muž.

překvapení
WAGHiSS: Vegan lajna, kde se dalo spálit nejedno cigáro, škrabat štěrk z burgerů a vystát frontu na kafe a čokoládové bochté. Mám radost, že mohli nakonec Blues for the Redsun zahrát na velké stagi, páč nemusí být tma, aby bylo těmno. Že Neurosis nastaví laťku tam, kam většina ani nedohlédne, se dalo čekat, stejně jako pláč v první lajně s Chelsea Wolfe nebo utírání Boty od slz, když hráli Mono. Ale že spláču KAŽDOU (ano, KAŽDOU!) skladbu, co do nás narvali Nod Nod... tak tímhle si být jistý, smrdím arogancí. Láska! A proč kurva tolik lidí zajímali Mutoid Man?! Doufám, že Majkláč nikdy neobjeví Fox Territory.

Jay: Ambientní stage, opiový doupě, základna. Tohle místo se s postupem času měnilo v naprosto obskurní, vlídný doupě, zahalený do mlhy a vůně absinthu. Jinak bezprizorní prostor, kam vždycky narvali až to, co se jinam nevešlo, dostal duši. Hudebně? Neurosis, tribal vibrace, diktát, zmoklá pleš a postmetal odhalenej až na dřeň. Tohle se dalo čekat. Mono taky slzy, na férovku, neuvěřitelná gradace, dojemnej závěr a vůkol spousta francouzský lásky na Japoncích. Nod Nod, pokaždý, když zavřeme oči, vidíme se tak nějak líp. Doomovej sobotní zavírák, jak už se stává tradicí, všechno podupal. Mamuti z kosmu, svítící kytary, psychedelie tepající uvnitř hlavy, která ti jako ranní kocovina připomene, že večer byl fajn. A samozřejmě lidi, protože z Brutalu se za ty roky stalo místo, kde potkáváte ty, co potkáváte rádi.

Viktor: Schizofrenie. Na jedné straně intenzivní dojení (Poplatek za nabití čipu, který mi dovolí utrácet? Vskutku?), na straně druhé práce na areálu a zájem o to dotvořit opravdu jedinečné místo, bez kterého by ten festival už pomalu ani neměl cenu. Ambientní stage jako nejzásadnější krok, tady se mohlo odehrát vskutku cokoliv - a věřím, že tomu tak za rok i bude (jen hlukové kolize s kinem si říkají o dořešení). No, a pak Ministry! Šli jsme se tam ve stejné sestavě jako před lety pošklebovat, kam strýček Al upadne tentokrát - a byl z toho nejlepší koncert festivalu, tedy přinejmenším pokud jde o headlinery.

typický festivalový fanoušek
WAGHiSS: Loňské setkání s Bulharkou, co uctívá Maxe Cavaleru a nejlepší jsou pro ni Helloween, se neopakovalo, typickým jsem se vyhnul. Holky se tu neumí dostatečně prsit, ani korzety nepomáhají, ta nejhezčí mi prospala většinu čtvrtka ve stanu a stihla až Gojiru, namísto brutalistů fellím se starými známými, reunion po slovenski sa povie eMKáBé.

Jay: Po třech skladbách na Moonspell jsem si k Ježíšku přál koženej pršiplášť, háro a tu holku v converskách a triku Iron Maiden, co prošla kolem. Ale pak mě to přešlo. Chelsea jsem na rozpustný kafe taky nepozval. Hele, ty poměry jsou si pořád podobný, tenisky, okopaný martensky, nášivky, kůže, málo latexu a sem tam super triko se Sunn O))). Brutal není takový specifikum jako Obscene, přesto na ranní grind dorazil jednorožec i pan banán.

Viktor: Brutal, to je uniforma, ale sem tam lze narazit na někoho s méně obvyklým vyznamenáním. Stánek s merchem, kde se nedá v podstatě narazit na desky, ale můžeš si pořídit veselá tanga? Dobové 3D obrázky jako doplňkový sortiment stánku s jídlem dle norem ze stejných let? Od všeho trochu, ale něčeho by neuškodilo méně. A že je každý svého festivalového osudu strůjce, je stejnou měrou kec jako argument.

pohodlí
WAGHiSS: Jsem lechtivý přes řitní věnec, na TOIky vám seru, na stupnici pohodlí je blízké letiště označenou jedenáctkou, ale jak říká señor magnifico - nejeli jsme za komfortem, pičo! Zákeřný sraní a kafe mi voní příjemněji než chcanky naproti rotujícím kuřatům.

Jay: Pohodlí. Když mi první noc ve stanu mrzla prdel, zas jsem si opakoval, jestli na tohle už nejsem starej. Jo, otravovalo mě (jako nekuřáka), když mi na Mono foukali cigaretovej kouř stereo do ksichtu hned čtyři lidi naráz a já si, i pod otevřeným nebem, připadal jako v tý nejzahulenější putyce. Ale to je můj problém. Po tom středečním lijáku pořadatelé zareagovali rychle a nejkritičtější bažiny zavezli novou zeminou. Potěšila bizarní výstava, Elvis s kvérem v kožený sukni, tabule s historií všech ročníků festivalu v chillout zóně na ochozu a Lemmymu sem se, v tý jeho improvizovaný svatyni, taky omluvil, že sme před pěti lety prolili většinu jeho setu. I když on by byl vlastně rád. Tady fakt není nic navíc, ani ty "umyvadla", kde si můžeš omýt ruce.

Viktor: Pohodlí ve frontě na odchod z areálu nebylo. Ve frontě na odchod z areálu. A co ty, kolikrát ses dnes odpípnul? Budeme za rok dostávat na mobily adresné inzeráty? A co Modrá zóna České spořitelny? Jasně, přeháním - ale pokud má někdo pocit, že propagace charity může znamenat i pokus o zviditelňování festivalu, co měla být celá ta letošní čipová legranda?

gastro
WAGHiSS: Do poslední chvíle jsem si neuměl vzpomenout, co že jsem to loni kurva celý Brutal žral? Kafka stánek nezvládal dohnat doping kafe, ale čokoládové bochté umí furt nejlíp, přemrdaný burger, když vařící hlívový guláš spálí jazyk, taky funguje. Vegani hlady nechcípnou. Ale nutit ranní ptáčata v pátek na startovní čáře žrát grilovaná kuřata je genocidní strategie, holt se asi po raw stravě líp spí nebo co…

Jay: Jakože pro mě Brutal není gastrofest. Kotlíky, friťáky, trochu se tu bojím experimentovat. Žádný pitomý fóry o tom, že mám rád stabilní stolici a žaludek rozhoupávám lihem. Patrný byl větší počet stánku neprovázaných s festivalem, cestou do areálu. Polední kafe u Kafky je vlastně ranní. Vegani, vegetariáni skutečně hlady nechcípli a my, co nás to ještě neosvítilo, to vždycky nějak přežijem na burgerech a buřtech na černým pivu. Jo a taky je tam ještě něco z mý oblíbený Itálie. Jinak? Donuts a zmrzka pro každýho opravdovýho metalistu!

Viktor: Jak o tomhle psát, když jsem se, já bloud, nechal zničit smaženou rybou. Čtvrtý den festivalu! Jinak bylo samozřejmě z čeho vybírat - a to se týká i míst, protože i letos se něco málo občerstvoven skrývalo ve zdech. Nápoj za zdí od Lemmyho oltáře? Kdyby to byla pivnice, skoro bych tipoval, že jsme ve Vizovicích. Žena ale říkala, že to bylo důstojné, a já jí věřím.

guilty pleasure, veselé historky
WAGHiSS: Veselé historky tradičně zapomínám, všechny byly kuriozní a v jediné (bohužel) nezapomenutelné figuruje anonymní Maďar. V rámci krutopřísnosti jsou guilty pleasure Mutoid Man - řachanda vedená korunovaným pičusem Brodskym. “Jenže on to umí prodat,” řekla a já přestal dýchat. Tohle mi nikdo neuvěří.

Jay: "Tyvole, pro mě tyhle věci nejsou jen černý nebo bílý, chápeš, já sem vlastně alternativec, sem tomu otevřenej a nepotřebuju, aby mě nějakej čurák nazýval sluníčkářem... (na chvíli se odmlčí)... Jo a ráno sem si prdnul!" Tahle debata sousedů u stanu řiká všechno. Občas nějaký nekorektní fóry a pak ta těhotná holka před setem Animals as Leaders. Teprve když se otočila, zjistil sem, že není tak úplně těhotná a že to neni tak úplně holka. Kdo vymyslel ten zatracenej růžovej merch? Ale nezapomenu na techno tuc tuc diskotéku při čekání na Monarch v ambient doupěti. To probralo nás i mrtvý šváby.

Viktor: Družným cizím opilcům odpovídám mlčením, s námi se při halekání o “dutém chobotu, z nějž stihli cestou fetovat” taky nikdo nebavil. Přesto jsem se letos na festivalu zasmál jako nikdy předtím. “We are Moonsorrow and we play what we want” a k tomu křepčící klávesák od umělé krve, ultimátní humor aneb nepřátele odrazíme pomocí klíšé a pak se svalíme pod Valhallu. A trojité intro a dvojí nástup Slagmaur vyztužených kopákem? Mrtvý švábi znovu pošli.

Info

Brutal Assault 2016
10. - 13. srpna 2016
pevnost Josefov, Jaroměř

foto © martinezz

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Chvilky transcendence (Roomful of Teeth)

Jan Starý 20.11.2024

Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.

Postřehy v modré (Blues Alive 2024)

Jiří V. Matýsek 19.11.2024

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.

Jenny chce byť strojom (Jenny Hval)

Ema Klubisová 19.11.2024

I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.

Pohleďte, krásný, raněný démon (Current 93)

Viktor Palák 18.11.2024

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

Co to všechno stojí (Anki)

Filip Peloušek 17.11.2024

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Viktor Hanačík 07.11.2024

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace