Bydliště zvuku nestálé (Order of Sonic Chaos 2/3: MSHR, EJTECH)

Nahoře ticho, pod povrchem šum. Na první část cyklu Order of Sonic Chaos: Ephemeral Shrine v katakombách Husy na provázku navazují pod záštitou Terénu další dva projekty zahraničních hostů. Umělecké dvojice MSHR a EJTECH se v několika rovinách potkávají, výrazově jsou však spíše antagonisty. Jak vyznívají jejich po sobě následující instalace a k čemu se vztahují?

Sedím v kavárně a píšu tenhle text. Stůl, na kterém leží počítač, má na svém povrchu zatmelené cestičky po červotoči, které se nápadně podobají pohledu do katakomb Centra experimentálního divadla. Za posledních čtrnáct dní se tam vystřídaly dvě audiovizuální výstavy. Každá úplně jiná, obě unikátní. Když je ve dřevě aktivní červotoč a přiložíte ucho k masivu, slyšíte jeho vytrvalou práci. Tvrdě pracuje, prokousává se materiálem a naplňuje stezky, které už prokutal, zvukem. Ten se mění podle toho, jak je zrovna hluboko, jak rychle postupuje, a vliv na to, jak červotočí sound zní, má taky únava, nálada, počet brouků na kubík dřeva a další faktory. Tak jako tak, červotoč zní za každé situace neopakovatelně.

Americké duo Birch Cooper a Brenna Murphy alias MSHR, nádherně nenápadní tvůrci v kšiltovkách, přinesli do sklepení proměnlivou, interaktivní instalaci. Daleko za možnostmi tradicionalistického červotoče! Intenzivní, navzájem překrývající se světla, bílé, buněčné struktury připomínající objekty, pestrobarevný stůl s pohyblivými prvky měnící charakter zvuku. To všechno dohromady vyvolávalo smíšené emoce, po chvíli totální smyslové zahlcení a nakonec odevzdání se ruchům a digitálním zvukům, které kvílely celým prostorem. Uf! Hmota soundu se člověku prorvala do objemu těla. Najednou jako by celé hrálo, hučelo a kvičelo, krůkání v břiše znělo jako vysílání zatoulané ponorky, tlukot srdce jako nekonečný beat, na který se chceme spolehnout, do rytmu tepavé bolesti hlavy se trefovalo rytmické tůtání. Bez flashbacků na působivou loňskou expozici Spooky Butt, věnující se právě tělesným procesům, se to zkrátka neobešlo. U duhově mramorovaného zářícího stolu bylo možné nasytit svou hravost, šoupat bločky ovlivňující zvuk a chvíli si představovat, že v životě máme něco pod kontrolou.

Drobnější, maďarsko-mexický tandem Judit Eszter Kárpáti a Esteban de la Torre aka EJTECH vnesl do podzemních prostor mnohem více klidu. Místo sice nebylo tiché, ale zvuk, který se místnostmi rozléval, vrněl a kroutil se, nebylo trýznivé poslouchat. Vyváženost této části výstavy nebyla náhodná: autoři citlivě nakonfigurovali, aby se trocha zvuku z vedlejší odbočky podzemí ozývala i v ostatních prostorách, což příjemně eliminovalo radikální zvukové změny, a průchod celou instalací tak fungoval harmonicky. Umělci také intenzivně pracují s tkaninami – jemnou textilii s působivým fialovo-modrým barevným přechodem dle svých slov vlákno po vláknu rozplétali, aby vytvořili prázdné sekvence v látce, hmotě, kde se neděje nic, ale může se v ní současně dít cokoli.

Centrálním dílem expozice byla zvuková skulptura sestavená z kovových a textilních prvků, kterou autoři nazvali Odradek. Tím přímo odkazovali na postavu z povídky Starost hlavy rodiny spisovatele Franze Kafky. Odradek je zvláštní malá bytost, která pro svůj poutavý, ale velmi abstraktní popis odnepaměti přitahuje pozornost. V umění byl ztvárněn hned několikrát. V interpretaci dua EJTECH je to dílo, které se zvukově intenzivně propisuje celým prostorem výstavy. I když jej nevidíme, je pořád přítomen, někde na hranici zorného pole. (Když přemýšlím o Odradkovi, okamžitě se nacházím v mytágovém světě Roberta Holdstocka.)

Autoři instalace nahlíží vystavená díla v intenzivním filosoficko-psychologickém kontextu. Za každou skulpturou je příběh i nezanedbatelný objem titěrné práce. Dalším klíčovým prvkem jejich tvorby je spirála. Rozlišují mezi labyrintem a bludištěm, kdy bludiště disponuje sérií slepých cest a člověk v něm bloudí, zatímco labyrint má mnohem meditativnější účel – směřuje ke středu, člověk jím může v klidu procházet a uspořádávat si myšlenky. Zajímavá je reference k výskytu geoglyfů na planině Nazca – je možné, že se jednalo právě o sérii labyrintů. Celá instalace působila étericky, promyšleně, ale současně mysticky. V jednom bodě zatáčející chodby mohl člověk pomyslně překročit hranici světů a vejít z její hmatatelné verze do řečiště, jehož hmota byla naznačena pouze křídou – jako by tam nebylo, a zároveň bylo, akorát v jiné formě existence. S prostupováním hranic člověka a okolí si dvojice tvůrců hrála poměrně intenzivně.

Odradek v Kafkově povídce na dotaz „A kde bydlíš?“ odpoví „Bydliště nestálé“, zatímco se směje smíchem, který zní jako spadané listí. Stejně tak výstava relativizuje přítomnost a oddělitelnost zvuku od jeho příjemce. Zvuk nás všechny přežije, přestože je neživotný, a jeho bydliště je nekonečně nestálé. Díky za to.