Bylo to tu fajn (Devendra Banhart)

V pražském Paláci Akropolis vystoupil přední představitel freak folku Devendra Banhart, který se u nás zatím představil jen jednou, v roce 2013 na Colours of Ostrava. Už od příchodu na místo dění, které se otevíralo o sedmé, bylo jasné, že nepůjde o žádnou divočinu a že slovo freak se v tomto případě bude překládat spíš slovem potrhlý než bláznivý.

Mezi fanoušky, kteří začali způsobně zaplňovat prostor, mírně převažovali vyklidnění čtyřicátníci, i když nějaký ten rozechvělý pubescent by se našel. Předskokani, sanfranciská formace Vetiver, nastoupili na minutu přesně v sestavě, v níž kytaristu a autora písní Andyho Cabice doplnil se sólovou kytarou Jeremy Harris. Cabic, dlouholetý Banhartův spolupracovník, mimo jiné spoluautor a producent jeho alba Cripple Crow (2005), naladil publikum decentními písněmi o lásce, pochválil ho za tichý a disciplinovaný poslech a odešel dřív, než začal nudit. Pospolitá atmosféra byla téměř hmatatelná, takhle nějak by asi vypadala hipsterská varianta bratří Nedvědů. Během setu se prostor patřičně zahustil a pořadatelům budiž ke cti, že se nesnažili z vyprodaného koncertu vytěžit maximum a respektovali možnosti klubu. Počet lidí nepřesáhl únosnou míru a i pod pódiem se dalo příjemně dýchat až do samého konce.

Jen pár minut po půl deváté vplul do světel reflektorů Banhart se svým bandem, v němž se předskakující multiinstrumentalista Jeremy Harris objevil v roli klávesisty a Andy Cabic v první půli hostoval jako doprovodný vokál. V nedávné recenzi britského Guardianu byl Devendra Banhart označen za naději pro betasamce na celé Zeměkouli a za muže s kočičím sex appealem. Podle mě připomíná spíš binturonga. Nosí podivné jméno, na první pohled vypadá jak odhozená chlupatá deka, ale jeho pohyb je nečekaně hbitý, elegantní a jen málokterý tvor disponuje takovým osobním kouzlem.

Pražské publikum si získal už úvodním pozdravem Ahoj Praho, i když by bylo s podivem, kdyby člověku zpívajícímu anglicky, španělsky, portugalsky a japonsky dělalo problémy nějaké české skloňování. Is This Nice?, zeptal se názvem otvíráku posledního alba Ma. Ano, bylo to velmi hezké. Banhart do Akropole s mile potrhlými a s jeho tvorbou ladícími interiéry Františka Skály a Davida Vávry vklouzl jako do svého skvěle padnoucího saka. Přirozeně střídal polohy zadumaného písničkáře s otřískanou španělkou, dřevního amerického rockera i rozpustilého perfomera s vykroucenými pohyby, decentně flirtujícího se členy kapely.

Ve svých osmatřiceti je zralým a zkušeným hudebníkem, který dobře ví, co od něj publikum čeká, a nezdráhá se mu to dát. V tomto duchu je sestavený i playlist evropského turné, v němž byla Praha po Varšavě a Berlíně hned třetí zastávkou. V první části zaznělo šest věcí z aktuálního alba, z nichž asi největší hitovka Kantori Ongaku brzy po začátku pomohla rozezpívat zasněné publikum. Mezi novinky se dostalo i pár osvědčených hitů jako sambová Mi negrita nebo rozverná Fancy Man. Obě půlky večera oddělila dvě sóla. Nejdřív na pódiu osaměl Banhart, aby si s námi mohl „v klidu popovídat“ a zahrát jednu věc na přání. I když tahle část zřejmě vypadá víceméně stejně na všech zastávkách tour, výborný herec Banhart dokáže diváky bez problémů přesvědčit, že je s nimi v tu chvíli propojen zcela upřímně a hlouběji než v jiných městech.

Možnost krátkého oddechu dopřálo frontmanovi strhující sólo bubeníka Gregoryho Rogoveho, které více než očekávatelnou přehlídkou virtuozity bylo zábavným pohráváním si s možnostmi nástroje. A to už se znova objevil Banhart, tentokrát bez saka, takže mohl svůj sebeironický jevištní projev obohatit o povytahování padajících kalhot. Druhá část byla dobře poskládaným a postupně gradujícím výběrem z alb Smokey Rolls Down Thunder Canyon (2007), What Will We Be (2009), Mala (2013) a Ape in Pink Marble (2016). Daleko častěji tu zaznívalo Banhartovo dřív tak charakteristické vibrato, jasně vynikl i jeho tvůrčí eklekticismus. Tropicália, country music, sedmdesátkové disko, to je jen několik z mnoha vlivů. U předposlední Seahorse mě dokonce napadlo, že tak nějak by zněla hipsterská verze The Doors. Po roztančené Celebration si publikum v souladu s plánem vytleskalo Carmensitu jako přídavek a spořádaně se začalo hrnout ze sálu.

fotogalerii z konceru najdete tady

Devendra Banhart přivezl českým fanouškům po letech čekání nejspíš přesně to, co očekávali. Playlist, vyvážená směs novinek a prověřených věcí, nebyl nijak odvážný, ale ani podbízivý – neobjevilo se tu například nic z jeho komerčně nejúspěšnějšího alba Cripple Crow. Přestože byla celá show pečlivě připravená, včetně zpěvákovy jakoby na místě vymýšlené promluvy na téma „snažte se, prosím, víc myslet na miliony mikroorganismů žijících ve vašich vnitřnostech“, působila díky Banhartově energii a hereckému talentu nesmírně svěže a nevyumělkovaně. Ne že by nebyl schopen improvizace. Rozechvělému mladíkovi, který ve chvíli ticha vykřikl: „Jsi otec, kterého jsem nikdy neměl,“ odpověděl pohotově, ale beze stopy posměchu: „Jsi babička, jakou jsem vždycky chtěl.“ Na závěr se rozloučil slovy: „Bylo to tu fajn, udělal jsem si tu spoustu přátel... a jednoho syna.“

Výše zmíněná Is This Nice? pokračuje slovy: Is this real? Do I mean it? You know that I do. Těžko by se našel někdo, kdo o tom po večeru stráveném ve společnosti Devendry Banharta pochyboval.