Charlie Looker: Manická amorální energie a touha po chaosu

Rozlámaná hudba, bolavé texty, andělský hlas. Charlie Looker se v Zs, Extra Life, Seaven Teares, Psalm Zero a dalších projektech (včetně štace v Dirty Projectors) nesmazatelně zapsal do historie famózní brooklynské avantgardy po bok lidí jako Toby Driver (Kayo Dot): od math rocku přes industriální metal po gotický folk a ještě dál, až k experimentům se současnou klasikou. Před jeho pražskou premiérou jsme se s ním bavili o míchání stylů, negativních emocích a učení dětí.


Do naší země ses vlastně dostal ještě dlouho předtím, než začaly tvoje kapely jezdit evropská turné, a to v rámci festivalu současné vážné hudby Ostravské dny. Jaké to bylo? Dostáváš podobné nabídky často?

To už je dlouho, bylo to v roce 2005. Ostravské dny jsem si tehdy extrémně užil a hodně mi to dalo. Ten program pořád běží a je čím dál lepší, jde vlastně o kombinaci festivalu a rezidence pro studenty a začínající skladatele. Dost se drží zvyků „klasické“ hudby, ale v jejich rámci je otevřený radikálnímu přístupu. Vede ho Petr Kotík, což je uznávaný flétnista a nadšenec, který se v 70. letech dobře znal s Cagem a Stockhausenem a tím pádem patří do celé téhle historie.

Tehdy jsem byl ještě v Zs a pozvánku na rezidenci jsme dostali všichni! Pohybovali jsme se tam jako uzavřená partička kamarádů s vlastními vtipy a slangem, což nepochybně spoustu lidí rozčilovalo, ale my se královsky bavili. Byli mi 25 a teprve jsem začínal vážně uvažovat nad tím, že bych mohl být skladatel ve smyslu psaní kompletního notového zápisu pro někoho jiného. Ještě jsem nenašel vlastní výraz a v tehdějších skladbách se hrozně snažil splnit požadavky, které se podle mě na „plnohodnotnou“ modernistickou komorní hudbu kladly: žádný zpěv/text, určitý stupeň a druh složitosti.

V současnosti se nepovažuju vyloženě za skladatele vážné hudby, ale za hudebníka, který využívá klasickohudební nástroje a skladatelské postupy jako jeden z možných přístupů. Loni jsem měl koncert s Mivos Quartetem, na kterém jsme zahráli skladby Psalm Zero, Seaven Teares a Extra Life v aranžích pro smyčce a dopadlo to skvěle, což vlastně není žádné překvapení vzhledem k tomu, jak úžasní Mivos jsou. Zakázky na orchestrální projekty dostávám tak jednou ročně a rád využiju každou příležitost.

Tvoje hudba je dost různorodá, ale ve všech tvých projektech vidím jakýsi kontrast krásy a jejího narušení nebo popření. Pracuješ s tím záměrně? Nebo bys vypíchl jiné společné prvky?

Co se týče hudby samotné, tedy vlastních melodií, akordů atd., nedělám si dopředu nějakou strategii, jestli to má být krásné nebo ohavné. Používám disonantní akordy a neobvyklé harmonie, ale málokdy pracuju přímo s hlukem. Většinou se to všechno vejde do rámce „písniček“. Kontrasty a napětí v hudbě většinou jsou intuitivní, „přirozené“, ne přímo cílené.

Zato v textech se často zcela vědomě snažím vyjádřit dva protikladné pohledy nebo emoce: lásku a nenávist, empatii a chladné opovržení, aroganci a sebekritiku nebo zkrátka lidskost a nelidskost. Snažím se tam více vyvážit protiklady a přímo uvažuju o tom, jak určité verše pochopí posluchač.

V textech se taky dotýkáš celé řady zajímavých témat z oblasti psychoanalýzy, sexuality, náboženství a negativní teologie, anebo třeba dětství a snů. Tím vším ale prostupuje bolest a pocit ublížení. Proč? Jde z tvé strany spíš o empatii nebo o jakousi zpověď?

Nemysli si, mám ve svém životě a srdci spoustu lásky, míru a vděčnosti. Ale o těch nepotřebuju psát. Je ve mně taky moře nenávisti a nějaká manická amorální energie a touha po chaosu, které je rozhodně potřeba nějak zpracovat, přeměnit a zadržet, minimálně kvůli mně samému... Píšu, abych se vyrovnal s nějakým konfliktem, s věcmi, které jsou buď „negativní“, nebo aspoň tak intenzivní, že člověka úplně smetou.

Moje texty většinou vychází z osobní zkušenosti, ale nepovažoval bych to vyloženě za zpovídání, protože to většinou není přímo autobiografické. Beru si materiál ze svého života, ale přidávám k tomu něco z literatury nebo filosofie nebo ze životů lidí kolem mě.

„Empatie“ je v dnešní době ošemetné slovíčko... V některých skladbách se zabývám problémy ostatních lidí, ale kdybychom to měli analyzovat, musel bych přiznat, že taková empatie může sklouznout k voyeurismu, nebo dokonce určitému zneužívání lidských příběhů. Takže si nechci gratulovat k tomu, jak jsem soucitný člověk, protože to je prostě moc jednoduché. Doufám, že moje texty někomu pomohou a vždycky mě zasáhne, když mi někdo napíše, že mu moje texty v nějaké situaci pomohly. Ale ve finále musím upřmně říct, že v mé tvorbě jde především o to, že si sám řeším vlastní problémy na čistě osobní (nebo sobecké) úrovni.

Nějakou dobu jsi učil. Pomáhá ti stabilní zaměstnání v hudební kariéře, nebo to je jen brzda? Inspirovalo to nějak tvou tvorbu (třeba poslední desku Extra Life)?

Práce na plný úvazek hudební kariéru vždycky brzdí prostě proto, kolik času a energie si bere. Na druhou stranu pro mě tyhle práce, hlavně ve vzdělávání, byly pozitivní v tom, že mě postavily do mnohem skromnější role pomocníka mladých lidí, kteří neví nic o mé hudbě a které nemusí nijak oslovovat.

Hudba, kterou dělám, není pro všechny. Samozřejmě by bylo super, kdyby začala bavit všechny lidi na zemi, ale realisticky vzato je hlavně pro určité lidi s určitým vkusem. Pro exoty. Když učím děti o hudbě, někdy mě to víc spojuje s lidstvem jako celkem. Začíná to vypadat, že snad budu moct dělat jen hudbu a už neučit. To by bylo skvělé, ale až bude učení za mnou, určitě mi bude trochu chybět.

Už dlouho patříš do newyorské experimentálně rockové (nebo jaké) scény. Jak se za tu dobu vyvinula? Předpokládám, že s růstem nájmu a „cool faktoru“ muselo dojít k nějakým změnám.

Vzhledem k růstu nájmů je pro mladé lidi, kteří jsou chudí nebo z nižší třídy, neskutečně těžké se sem přestěhovat. Kdo sem chce, musí mít potenciál vydělat si určité peníze, jinak to prostě není možné. Ten klasický romantický příběh o mladém nadšenci z malého města, který uteče a začne žít v undergroundu mezi ošumělými umělci, už přestává platit. A tím pádem jsou ve městě míň zastoupené některé druhy vyjádření, což podle mě škoda. Skladba Real Rain od Psalm Zero se těmhle problémům trochu věnuje.

Ale lidi jako já, kteří mají tituly z dobrých univerzit a dokážou si sehnat poměrně dobré práce, si pořád můžou dovolit tu bydlet. A upřímně, i když jsem se narodil a vyrůstal v NY a pamatuju si jeho drsnější minulost, moje dílo je víc středostavovské, buržoazní, a nejde přitom o záměr, ale prostě to tam je. Takže i když mi gentrifikace přijde odporná a smutná, mě osobně ale ještě nesemlela...zatím. Ale uvidíme... Dokážu si představit, že za 30 let budou v New Yorku jen prázdninové domy boháčů, kteří tu ani nebudou trávit moc času. Moje vize budoucnosti jsou občas tak dystopické, že by takhle v mých představách mohla vypadat celá Země.

V poslední době o tobě nebylo moc slyšet. Co za tím stojí? Co plánuješ se Seaven Teares a Psalm Zero? Můžeš představit svou připravovanou orchestrální skladbu Simple Answers?

V posledních dvou třech letech jsem vydával pomaleji a soustředil se jen na Psalm Zero. Ale zároveň jsem dělal neviditelnou práci a připravoval se na další veřejné aktivity. Studoval jsem orchestrální hudbu, učil se dělat produkci, pracoval s Abletonem, využíval víc elektronických prvků. U Extra Life jsem v letech 2008–2012 čerpal z návalu kreativní energie, používal jsem určité metody a prostě se na té vlně vezl. Chrlil jsem album ročně a k tomu nějaké singly. Alba Psalm Zero si vyžádala mnohem důkladnější technickou přípravu a samostatné učení. A tohle orchestrální album je ještě náročnější.

Simple Answers bude první nahrávka, kterou vydám pod vlastním jménem. Hraje na ní 15členný orchestr smyčcových a dechových nástrojů ještě s perkusemi, elektronikou, kytarou a dvěma doprovodnými soprány. Vychází z moderní komorní klasiky, ale je tam rap, na produkci mělo vliv R’n’B a prosakuje tam temný synth pop, protože Depeche Mode jsou pro mě pořád zásadní. Texty vycházejí z práce francouzsko-bulharské feministické psychoanalytičky Julie Kristevy a buranského amerického baviče Patrice O’Neala. Celý ten projekt je hrozně osobní, a to nemyslím autobiograficky, ale v tom, že jde zkrátka o bizarní shluk vlivů, se kterým by nikdo jiný na světě nepřišel. Na českých koncertech zahraju zjednodušené akustické verze několika skladeb. A příští rok pro mě bude dost divoký, co se týče vydávání: orchestrální album, noví Psalm Zero, a dokonce i nová deska Seaven Teares...