Veronika Mrázková | Články / Sloupky/Blogy | 19.07.2016
Je luxus mít na Colours představitele, resp. představitelku údajné desky roku chvíli po jejím vydání. Ale ANOHNI vyzpívala tíhu celého světa a odehrála jedno z historicky nejcennějších vystoupení festivalu, aniž by si toho většina návštěvníků všimla. Považuju to za zásadní moment jinak duhových Colours. Na jedné straně hudební fašisti, na straně druhé nepochopení, nadávky a výsměch. Nesmím nikomu vnucovat, že ANOHNI zastínila vše, co se tento ročník dělo. Nad ohleduplností zlomyslně vítězil argument ukecaných: "jsme na svobodné festivalové půdě".
ANOHNI rozhodla o osudu svého vystoupení dřív, než vstoupila na pódium. Takřka hluché video se záběry na Naomi Campbel, lascivně se kroutící v podzemní garáži, se zdálo nekonečně dlouhé. Možná nemělo zobrazovat nic než samo sebe, ale spíš než jako pokyn ke ztišení to většina přijala jako provokaci, srovnatelnou např. s vystoupením The Knife o pár let dříve na tomtéž místě. A když pak ANOHNI vyšla na scénu, jako první průvodní klip běžel detail zkrvavené, zrůdně pomalované hlavy. Citlivé drama započalo a klid byl ten tam. Monumentalita zvuku a hlas ANOHNI vedly do mrákot. Silné beaty, minimalistické elektro a digitalizované smyčce se valily ze stage jako potopa. Hleděla jsem na střídající se ženy v artovém filmu a velmi bolestně snášela texty plné beznaděje, katastrof, neštěstí a teskna. Přiznávám, že při poslechu desky jsem se více věnovala produkční genialitě Hudsona Mohawkea a Daniela Lopatina, povahu a poselství jsem si odmítala připustit. V pátek večer mě ale spoustalo a dohnalo k slzám. Řada čímsi symptomatických žen na vizuálu zatím obsáhla všemožné rasy, různý věk i vzhled a plakala spolu s námi. Němým zpěvem doprovázely ANOHNI a odhalovaly své intimní emoce, suplovaly tu část sdělení, kterou nám neukázala ANOHNI zahalená v kápi. Niterná sdělení paradoxně obnažená v projasněném detailu obří obrazovky. Jejich pláč, jejich krása, zranitelnost, dlouhé pohledy a upřímné dojetí sugestivně umocňovalo každičkou větu.
V tu chvíli nepojmenovávala fatality doby jen jedna, nedávno zrozená žena, ale všechny ženy zlomeného světa. Ti, kteří si nenašli čas na poslech, spí určitě lépe.
ANOHNI
15. 7. 2016 Colours of Ostrava
foto © Matěj Krč
Maria Pyatkina, David Čajčík, Michal Pařízek 29.10.2024
Pokud někde objevovat, tak právě tady. Vybíráme z napěchovaného programu devět jmen.
Michal Pařízek 04.10.2024
Dneska v osm večer na Radiu 1 spolu s Angeles Toledano, Melike Şahin, Autumnist, Juliánem Mayorgou nebo Cindy Lee. If You Hear Me Crying… leave me alone.
Michal Pařízek 20.09.2024
Šest dní u moře uplynulo tak rychle, že jsem se ani neotočil, a určitě nejen proto, že tam bylo 15 stupňů. Ale ve stínu toho, co se dělo/děje tady, už…
Michal Pařízek 06.09.2024
Okruží severu sedí kolem mozku pevně a (možná) napořád, podobně jako prsten, který mám na prstě snad po třiceti letech. Přišel ke mně před Rouge, komu tak asi patří? Forget…
redakce 29.08.2024
Mario „Dust“ La Porta si zařídil svůj bar, aby se měl kde zašít, taky si tam hrává. A se svojí kapelou jezdí po světě. Přijedou i do Kaštanu.
Michal Pařízek 23.08.2024
Štvanice minulý pátek hořela. První pražský Underground Overtake se povedl náramně, atmosféra euforická a velká stage, která u Bike Jesus vyrostla, byla zatraceně funkční i slušivá.
Veronika Mrázková 13.08.2024
Současně je právě marnost a nevědomost, kde začít a kde skončit, vzrušující. Tlumí racio a vynucuje si takové oddání dílu, které se obejde bez faktického výkladu či pointy.
redakce 13.08.2024
Letošní Brutal Assault je za námi a vypadá to na jeden z nejvýživnějších ročníků vůbec. A to nejen podle našich vyndaných reportérů.
Michal Pařízek 09.08.2024
Rozhovor s Nubyou Garcia jsem dělal před pár lety, bylo to uprostřed covidu a bylo to tím poznamenané, ale už tehdy to bylo milé...
Michal Pařízek 26.07.2024
Všechno dobré, něco výjimečné, vytržení s sebou přinesla Aunty Rayzor a vyloženě roztomilí Irreversible Entanglements. Zejména Camae Ayewa, která se chtěla boxovat.