Veronika Mrázková | Články / Sloupky/Blogy | 19.07.2016
Je luxus mít na Colours představitele, resp. představitelku údajné desky roku chvíli po jejím vydání. Ale ANOHNI vyzpívala tíhu celého světa a odehrála jedno z historicky nejcennějších vystoupení festivalu, aniž by si toho většina návštěvníků všimla. Považuju to za zásadní moment jinak duhových Colours. Na jedné straně hudební fašisti, na straně druhé nepochopení, nadávky a výsměch. Nesmím nikomu vnucovat, že ANOHNI zastínila vše, co se tento ročník dělo. Nad ohleduplností zlomyslně vítězil argument ukecaných: "jsme na svobodné festivalové půdě".
ANOHNI rozhodla o osudu svého vystoupení dřív, než vstoupila na pódium. Takřka hluché video se záběry na Naomi Campbel, lascivně se kroutící v podzemní garáži, se zdálo nekonečně dlouhé. Možná nemělo zobrazovat nic než samo sebe, ale spíš než jako pokyn ke ztišení to většina přijala jako provokaci, srovnatelnou např. s vystoupením The Knife o pár let dříve na tomtéž místě. A když pak ANOHNI vyšla na scénu, jako první průvodní klip běžel detail zkrvavené, zrůdně pomalované hlavy. Citlivé drama započalo a klid byl ten tam. Monumentalita zvuku a hlas ANOHNI vedly do mrákot. Silné beaty, minimalistické elektro a digitalizované smyčce se valily ze stage jako potopa. Hleděla jsem na střídající se ženy v artovém filmu a velmi bolestně snášela texty plné beznaděje, katastrof, neštěstí a teskna. Přiznávám, že při poslechu desky jsem se více věnovala produkční genialitě Hudsona Mohawkea a Daniela Lopatina, povahu a poselství jsem si odmítala připustit. V pátek večer mě ale spoustalo a dohnalo k slzám. Řada čímsi symptomatických žen na vizuálu zatím obsáhla všemožné rasy, různý věk i vzhled a plakala spolu s námi. Němým zpěvem doprovázely ANOHNI a odhalovaly své intimní emoce, suplovaly tu část sdělení, kterou nám neukázala ANOHNI zahalená v kápi. Niterná sdělení paradoxně obnažená v projasněném detailu obří obrazovky. Jejich pláč, jejich krása, zranitelnost, dlouhé pohledy a upřímné dojetí sugestivně umocňovalo každičkou větu.
V tu chvíli nepojmenovávala fatality doby jen jedna, nedávno zrozená žena, ale všechny ženy zlomeného světa. Ti, kteří si nenašli čas na poslech, spí určitě lépe.
ANOHNI
15. 7. 2016 Colours of Ostrava
foto © Matěj Krč
Michal Pařízek 10.01.2025
Tehdy jsme Jamese a spol. přemluvili, aby před setem s Lydií Lunch (v Praze se staví ve středu, mimochodem) dali ještě Gallon Drunk set...
redakce 10.01.2025
Ona zpívá: Ty píšeš básně, ale já pořádám večírky. Oni zase: My píšeme básně stejně dobře, jako děláme večírky.
redakce 09.01.2025
Romance pro nevšední den, duchovní písně ke konci světa, hledání hranic lidskosti. Ovšem o radost se podělíme.
redakce 08.01.2025
Někdo svět ztrácí, někdo nachází, všichni jsou plní radosti, nebo spíš věčného smutku. A všechny máme rádi, protože se v tom plácáme s nima.
redakce 07.01.2025
"Your natural state is threatening," říká ten, jehož hřeben umí 360°, ohledávání přirozeného stavu věcí se pak věnují i ornitoložky z Jižních Čech.
redakce 06.01.2025
"Anděli, řekni mi, že je to v pořádku," zpívá v písničce Angel nuevo a my bychom taky rádi řekli, že je to v pořádku, ale co my víme!
Michal Pařízek 27.12.2024
Vlastně jsem si myslel, že to tak dlouho není, dodnes si pamatuju, jak jsme se domlouvali se Zdeňkem Lichnovským. Bylo to u nás v kanclu, dělali jsme rozhovor u příležitosti…
redakce 22.12.2024
Dá se u nich rekapitulovat celý rok, stejně jako celý život, můžete být trudní a veselí a nejlíp všechno najednou.
Michal Pařízek 13.12.2024
Nikol Bóková vydává svoje Feathers zítra, dneska večer na Radiu 1 si dáme jednu ve světové premiéře. Feathers, peříčka.
Minka Dočkalová 12.12.2024
Hra o čtyřech hercích není pro divadelní uskupení Bazmek entertainment nic neobvyklého, prvek interaktivity mě děsil jen zpola, i když LARPy spíš nemusím.