Colours of Ostrava - Den 2 - Aurořin výstřel

Jsem stará a polámaná a nedám si říct. V nelidskou hodinu hektický obávaný přesun z tepla kamenné budovy do kempu u Slezskoostravského hradu. Nenávistné pohledy Ostraváků, které nechtěně srážím batohem. Personál kempu je milý leč nekompromisní, s cigaretkou mě dívčiny rázně přesunou do kuřáckého koutku, kde se s klukama dohaduju, že moudřejší ustoupí a jejich vlhké sny o bahenní bitvě mě nechávají chladnou.

Místo čtvrtečních souvlaki v chutné řecké restauračce naláká nečekaně silné slunce a vývěsní cedulka na retsinu ve vynikající formě. Poslouchám vyprávěnky barmanky: “No to si vůbec neumím představit spát ve stanu” a lituju, že nestihnu vyhlášený třípatrový bazar přes ulici, kde narazíte třeba na zachovalou stařičkou ruskou akustickou kytaru.

Jídlo počká, Děti mezi reprákama, kteří mi utekli na Vinyle, ne. Rozkaz z Dejvic zní neplakat, což dodržím. Slabost pro poetiku Dominika Zezuly se datuje k jeho post-hudbě, jenže loňskej rok kopal tak, že pitvání se ve vlastních bolestech vydržím sotva půl hodiny a pavouky z poštovních schránek už nevyberu. Jo a říkat o sobě: “jsme takový Coldplay ze Svitav” (ač ironicky) vážně není vtipný. Vinárna zlevnila a jako potemnělý šmajchlkabinet funguje bezvadně až na ty občasné kapky vody spadnuvší za krk rozpálených. Na čase probrat se. Polský rap - Syny. Loňské dejavú z Hip hop kempu. Robert Piernikowsky si to po Full Moon Stagi štráduje s batůžkem a občas to proloží vyloženě baletním poskokem. Toho bych s sebou vzala i na pochod do Prčic, s mikrofonem, aby odháněl divou zvěř. Halíme se do provoněné mlhy a mocných beatů poslední desky Orient, za šaty mě tahá...no jo Stinka, má čtení jinde v Ostravě: “Holka mě z toho duní hlava” Mně zas hrudník, krásně, div mě to neroztrhá. Kde má schovanýho toho Shadowa?

Odbytý hlad láká do nekončící řádky vege stánků. Časy langošů a smažáků pomalu končí. Juch. To máme grilovanou zeleninku, vege burgergy, thajský nudle (ne ty hnusný přemaštěný) i polívky, cizrnový salátky, tzatziky, jo a nesmím zapomenout na mangovej dip, to jste nežrali děcka, rozkoš s belgickejma hranolkama za zvuku islanského minimalistického techna Kiasmos. Jakýkoliv přirovnání chuti této substance je slabé nebo v mém případě přisprostlé. To ale předbíhám.

Pátek suverénně ovládly Norky, promiňte ten zárubismus. Stalo se to, po čem touží každý festivalový návštěvník. Místo únavného přebíhání mezi “to se mi zas tak nelíbí” kapelama přiběhl na hlavní stage tvor z jiné planety s pološíleným modrým pohledem. Dvacetiletá (ne) uvěřitelná blondýnečka Aurora svým chytrým elektropopem okouzluje Ostravu podobně jako před lety Zaz . Drobounká v tělovém nic neodhalujícím, o to svůdnějším vršku a dlouhé černo-bílé tylové sukni mámí jako divoženka a svolává nás svým perlivým hlasem do tajuplného lesa plného démonů, co se chtějí kamarádit. Viditelně dojatá, ozářená sluničkem je bezprostřední jako malé dítě a skáče do publika pro objetí. Dokonalost! Rozněžněná přebíhám na další Norku, Susanne Sundfør, jejíž elektro zní už z dálky tanečněji. Žel odnáší to svým přímým umístěním za Aurorkou, chybí mi prožitek, zjevně přesycená. Nedejte na mě a minimálně poslední desku Ten Love Songs si poslechněte. Vnučka známého lingvisty Kjella Aartuna si to zaslouží vrchovatě.

Asi bych ještě měla něco napsat o Anohni. Mno, asi sem na to tupá. Její/jeho já už nevím čí Antony and the Johnsons mě kdysi oslovili deskou I Am a Bird Now, to zůstává. Nikdy sem neměla slabost pro vystoupení, kde převažuje video projekce a jakkoliv lidské obličeje a jejich výrazy sleduji až obsesivně, tohle mě nudí. Moc transgender, moc spasitelství, beznaděje a světa řítícího se do záhuby, málo hudby. Ale to říkám jen já, polovzdělaná Venuše záchodků.