Colours pyčo IV.

Začněme od konce. Nad ztichlým areálem se pomalu začíná rozplývat barevný festivalový opar. Poslední drinky a zavíráme. Desítky lidí se společně se mnou plouží směr stanové městečko u hradu. Ať už skupinky, dvojice nebo jednotlivci, všichni postupují mlčky a jediné, co narušuje znovunabitý ostravský noční klid, je šoupání nohou. Všichni chtějí na poslední noc zalézt do stanových ulit a odpočinout si. A zároveň ještě trochu udržet v hlavě to festivalové vakuum dobré hudby a nonstop zábavy. Vítejte v bodě, kdy se Colours stávají vzpomínkou, která bude postupem času blednout, až zůstane jen pár největších highlightů. Momentálně se snažíte udržet v hlavě co nejvíce a udržet se v té festivalové bublině co nejdéle, jenže ostré hroty myšlenek na práci a nefestivalový život ji nakonec prorazí. A chtě nechtě budete muset sednout do auta, vlaku nebo busu a vrátit se zpátky do svých životů. A možná ještě pár dní poté ucítíte závan barevného oparu. Vzpomínek třeba na Miku a na dobu před x lety, kdy se před jeho hity nedalo utéct a kdy jste měli na disku složku optimistic shit mix a Mika byl její páteří. A ještě vás do té doby dokázal vrátit. O pozornost se přihlásí i Vök, islandská mladá odpověď na The xx s jazzovým saxíkem k tomu. Vzpomenete si, jak jste únavou prospali půlku Mispers, nebo na vyrovnaný souboj Rodrigy y Gabriely se slunečním žárem. Nebo na opravdu nezapomenutelný ohoz frontmana Choir of Young Believers #sagvantofidoporucuje. Prostě si vzpomenete. Třeba za rok, až si znovu sednete nad prvním festivalovým pivem s nejlepšími přáteli...