Dean Blunt rozpolíčkovaný. A složený.

Dean Blunt znamenal vyvrcholení Přehlídky animovaného filmu Olomouc, když koncert se odehrál v druhdy komorním Divadle hudby. Co má ale Dean Blunt společného s filmem, jak se k němu vztahuje jeho hudební tvorba? A jak předal jednu z nejznamenitějších desek letošního roku? Dívali jsme se pozorně, poslouchali, a nebyli jsme sami.

Keša: Krásně ušitý večer. Může za to David Lynch, Angelo Badalamenti a Chris Isaak. Přítomnost této podivné trojice nervózně prostupovala triem Slowmotiondancer, která si odbyla svoje první vystoupení. Agent FBI Chris, předchůdce Dalea Coopera za mikrofonem a kytarou s echem černého vigvamu, Lynch jim to otextoval a Badalamenti napsal dlouhé klávesy. Točí se další Twin Peaks, v Čechách našli náhradu za bandu kolem Julee Cruise. A pak Blunt, v úplné tmě, v zádech s ochrankou. Místností prolétl saxofon a pan režisér se zase usadil v křesle. Jenže tentokrát už nešlo o kapelu hrající ve filmu, ale přímo o celý soundtrack k nově vznikající sérii nejvíc cool seriálu všech dob. Soundtrack, který vystihl všechny nálady filmu, s Deanem Bluntem v hlavní roli, který opravdu hrál a přehrával. Ve vedlejší roli se představila zpívající kytaristka a la shoegaze, nehybný osobní strážce, strašně dlouhé ságo, vzadu u mixu tři chlápci, co mu to kroutili naživo, červené lampičky a šílený epileptický záchvat sestavený z psycho blikajících světel. Bál jsem se, že mi to zůstane při řízení domů a ztratím se na dálnici.

mexhouse: Divadlo hudby nakonec nebylo prostorem zvoleným šejdrem, jak jsem se chvíli obával. Protože divadelní parametry mělo jak komorní stylizované vystoupení Slowmotiondancer, tak Bluntova chůze po nejtenčím laně emocí. To lano bylo tlusté jako biceps sekuriťáka, i roztřepené jako starej svetr od mámy. Vlastně bych mohl napsat technický scénář a bylo by to jasné: (tma, ozve se déšť, který bude bubnovat deset minut beze změny), (krátký hudební verš soulové vokalistky), (do zvuků první skladby se rozsvítí malý vigvam světla), (rozestavují se hudebníci, pak se přišourá hlavní postava). Dean Blunt v černé kšiltovce, muzikanti a bodyguard (sick?), z deseti metrů sotva rozeznatelní. Blunt chodí tam a zpátky, protíná světelnou výseč a začíná zpívat. Zvláštní rozpolcenost hudby, v níž Blunt mixuje zdánlivě nevinné lo-fi, indiepopové melodie a rap, sladké plochy sláčiků i kláves, atmosférické pasáže i noiseové prznění s provokativními texty. Celé to má parametry velmi něžné a přítulné, teplé deky, stejně jako podivně nadzemského, zneklidňujícího, polomrtvého kabaretu. Jestli jsem někde zahlédl Lynche, bylo to v té světelné kuželce, protože Julee Cruise a trpaslík z černého vigvamu dávají dohromady Deana Blunta (nebo toho bodyguarda?). Nic schizofrennějšího jsem letos neviděl. Pomalý, abstraktní rozjezd samozřejmě rozcupovala druhá polovina, vrcholící ve stroboskopicko-hlukovém pekle. Američani tomu říkají sub-bass firebombs, holky z Moravy vyndejte mi ho z hlavy. Záviděl jsem těm, kteří ho viděli nejprve živě a pak mohli přijít domů a pustit si aktuální Black Metal (sick!) do sluchátek. Jak nádherně to musí růst, vybarvovat se a dostávat další významy.

Zdeněk Němec: Co vím před vystoupením Deana Blunta? Bude tma jako v pytli, bude mít bodyguarda v saku (prej to musí být černoch), bude se brečet a celý to bude dost minimalistický. Protože čekám jen Blunta s "ochrankou", je pro mě obrovský překvápko už samotný pódium, na kterým je kromě mikrofonu pro Blunta taky jeden pro ságo a na druhé straně další mic, kytara a kombo. Radost!

Swans letos v Praze začínali půlhodinovým intrem připomínajícím sólo pro gong, Morrissey zase ve Vídni do fanoušků solil podobně dlouhou projekci (Ramones počínaje a napíchnutým toreadorem konče). Dean Blunt se toho taky nebojí a dobrou čtvrthodinku nás nechává moknout před pódiem v naprosté tmě. Říkám si, že to takhle dá hodinku v kuse, možná k nám promluví, rozsvítí se a šlus. Déšť ustal a lehce vychází slunce. Blunt přešlapuje, těká očima po místnosti (ne po lidech) a brečí. Od chvíle, co sáhl po mikrofonu, to jde ráz na ráz. Pohlcujícím způsobem. Nepamatuju si, co se dělo mezi dešťovou etudou a strobohlukovým náletem, ale bezpečně vím, že pak zavdal nejoblíbenější Grade, která funguje i bez předchozího znásilnění smyslů. Teskně zpívající Joanna Robertson a saxík vyje na měsíc. Emoce na max! Bluntova mysteriózní performance jen podpořila moji neurčitou představu o umělci a odnáším si víc otázek, než jsem měl před koncertem. Největší záhadou zůstává tajemná postava bodyguarda. Kdo to byl? Jak ho na Hané sehnali? A hlavně... Co si o tom všem myslel?

Loomerar: Zakouřená tma a déšť tvoří kulisu k čekání na záznamník a hudbu ze záznamu. Blunt nezná kompromisy - od rozseknutí úvodní atmosféry samplem „I’m tired of all the rain“ po ničivé výpady blikajících světel a subbasu. Při téhle sonické antidiskotéce (hele, www.nacerno.cz, lol) s teniskou na odposlechu pozoroval týraný dav pohledem černého gestapáka. Kdybych v uších neslyšel přímý přenos z muničních skladů ve Vrběticích, vzpomněl bych si na popěvek „I’ve been watching you“ z klipovité série STALKER, která se hlavně v dobách Hype Williams objevovala na Youtube kanálu pollyjacobsen. Ten je pro mě zásadní pro hlubší vhled do Bluntova světa i pro vyrovnání se s olomouckým koncertem.

Stroboskopické rozčlánkování času a prostoru má mnoho společného s pozastavením a „rozpolíčkováním“, které Blunt používá právě ve svých videích. Takový postup slouží často k exemplifikaci zobrazovaného, jak se ukazuje v aktuálním videu Lush, kde Blunt vstupuje do scény z klipu Bittersweet Symphony. Když „white-privilege“ zpěvák The Verve vráží do lidí, konotuje to něco jiného, než když stejnou ulicí se stejnou vervou prochází Dean Blunt. S lokty ještě ostřejšími, v zádech s borcem v černém baretu, který připomíná uniformu radikálně emancipačního hnutí Černých panterů (v rozhovoru pro FACT se k otázce po nutné přítomnosti bodyguarda vyjádřil: „Always need a brother by my side. Always…“). V téhle bittersweet symphony nejsou k potěše většinového ucha vykradeni tzv. zloději černé hudby Rolling Stones, ale vyhroceněji smyčkovaná píseň 70’s kapely Big Star. „Because I know you/ Be blind/ I told you/ Stay out of it!“ upozorňuje nás „zapauzovaný“ Blunt a dívá se do tváře bělocha, kterému předtím dal rameno.

Tvář je to i moje a v těle brní stejně, jako když Blunt hned na úvod koncertu roní slzy. Když na konci vztyčuje pěst ve známém gestu, je jasné, že tu nejde jen o osvobození se od ztroskotaného vztahu mezi dvěma lidmi. Ticho a noise, bílá košile a tmavá fleecka North Face, tma a kužel světla.