Dirtmusic: Správně, je to sen

Je to sen. Tak zní překlad titulu nového alba projektu Dirtmusic, které bylo natočeno v Istanbulu, tedy místě, které je coby věčná křižovatka národů, ras a významů pro dnešní neklidnou dobu v mnohém symptomatické. Na novince Bu Bir Ruya pracovali s členy místní skupiny Baba Zula (rozhovor ve Full Moonu #84, pozn. aut.), ale ústředními postavami zůstávají Chris Eckman, někdejší člen seattleských legend The Walkabouts a dnes šéf úspěšného labelu Glitterbeat, a Hugo Race, jeden z „berlínských Australanů“, který od konce osmdesátých let putuje po světě v čele skupin The True Spirit nebo v poslední době s The Fatalists. Dirtmusic se díky desítkám dalších aktivit obou muzikantů dostávají ke slovu jen výjimečně, ale když se tak stane, jde o událost. S Chrisem a Hugem o příbězích vzdoru, nutnosti poznání a odlišnostech, které nejsou špatně.

Po třech albech natáčených v Mali jste se s Dirtmusic najednou ocitli v Turecku. V Africe už máte hotovo?
CHRIS: Vzhledem k tomu, že nemáme žádný obecný plán, tak se úplně nedá říct, že bychom mohli být s něčím hotovi. Vlastně si ani nejsme jisti tím, kde jsme byli a kdy jsme začali, takže ani kde a jak skončíme.

Proč zrovna Istanbul a proč Baba Zula?
CHRIS: Chtěl jsem se do Istanbulu podívat dlouhá léta, příležitost se naskytla asi rok před nahráváním Bu Bir Ruya. Na svých cestách samozřejmě nevyhnutelně potkávám různé hudebníky a Murat Ertel byl jedním z nich. S ním a jeho manažerem Ahmetcanem jsme s mou ženou strávili ve studiu Baba Zula jednu magickou prosincovou noc, pili raki a poslouchali singly s báječnou tureckou hudbou ze sedmdesátých let. Tenhle zážitek mě skutečně zasáhl a zmínil jsem se o něm, když jsme s Hugem začali přemýšlet o novém albu Dirtmusic. A on řekl pouze: Jedeme tam.

V Istanbulu jste natáčeli v době, kdy se režim prezidenta Erdoğana vyrovnával se svými odpůrci po neúspěšném pokusu o převzetí moci, což do značné míry trvá dodnes. Ovlivnilo to nahrávání?
CHRIS: Náš pobyt byl domluven dávno předtím, než puč proběhl, jet do Istanbulu a nasávat tamní bouřlivou atmosféru nebylo zrovna naším záměrem, ale museli jsme se s tím vyrovnat a pokusit se, pokud možno nezávisle na těchto událostech, album dokončit. Úplně stejná věc se nám stala v roce 2012 v Mali. Domluvili jsme nahrávání, koupili letenky a najednou přišel převrat.

Atmosféra těchto událostí je samozřejmě velice intenzivní a je složité držet se stranou, zvlášť když to probíráš v každém rozhovoru, u každého oběda, kafe nebo drinku. Každého, s kým jsme pracovali, se tyto události nějak dotkly, jednoduše tak vstoupily do procesu, ať jsme chtěli nebo ne. Murat nás povzbuzoval k psaní textů ke zvukovým stěnám, které jsme vytvářeli, a ta slova byla pozoruhodně podobná – příběhy migrace, oddělování a nestability. Příběhy o moci vyvíjející se špatným směrem. Příběhy vzdoru.

Zdá se, že kam Dirtmusic přijedou nahrávat, tam probíhají nepokoje.
CHRIS: Věř mi, že problematické oblasti nevyhledáváme cíleně a záměrně, mnohem snazší je nahrávat v klidném prostředí. Ale zdá se, že hudba, kterou jsme přitahováni, přichází právě z míst, která jsou pod kulturním nebo dokonce vojenským nátlakem. Ale nemyslím, že je dobrý nápad do toho příliš zabřednout.

Nejen v rámci Dirtmusic oba spolupracujete s hudebníky z mnoha různých zemí a národů, jak vnímáte současné trendy uzavírání hranic a nacionalismu? Stojí naše civilizace na nějaké důležité křižovatce?
HUGO: Je možná příliš zlověstné mluvit o tom, že se naše civilizace nachází na jakékoliv křižovatce. Zajímalo by mě, zda je to vůbec naše civilizace. Ale pokud ano, tak nestojí na křižovatce, ale na bláznivém kruhovém objezdu s mnoha sjezdy, na kterém se pohybujeme rozdílnými směry a se zcela odlišnými záměry.

Skutečnost, že se dnes ve světě pohybuje okolo šedesáti miliónů uprchlíků, je výsledkem historie, kterou si dnes jen málokdo pamatuje. Jsme zahnáni tak daleko do bodu bezprostřední odezvy, že jsme zcela ztratili přehled o tom, jak jsme se do něj vlastně dostali. Zdá se, že to, co někteří nazývají globalizací, dokázalo k smrti vyděsit pořádné množství lidí.

Možná, že je nejvíc děsí dělení na „my a oni“, které slyšíme na každém kroku.
HUGO: Máš pravdu, nacionalističtí politici kdekoli na světě podporují vytváření hranic, rozdělují populaci a neustále podněcují a vyživují různé konflikty. Tato situace je poněkud středověká, kdykoliv se podívám na zprávy, mám silný pocit dejà vu. Nezdá se, že by se lidi příliš změnili, jediný a skutečný rozdíl představují technologie a způsob, jakým je užíváme. Je trochu bláznivé pozorovat, jak se lidi uzavírají do separovaných komunit, spojených kontrolovanou ozvěnou internetových komnat. Připadá mi, že dnes je daleko důležitější než kdy jindy spojit se s lidmi na celém světě a usilovat o naplnění společných cílů.

V současné době asi není úniku, podobné věci se odehrávají na mnoha místech na světě a jsou běžnou součástí a odrazem doby, ve které žijeme.
CHRIS: Jak říkáš, změny probíhají všude a my zažíváme úplně nové typy chaosu. Jistě, každodenní zkušenosti v Turecku nebo zejména v Mali nelze srovnávat s tím, co je možno zažít například tam, kde žiji já, tedy ve Slovinsku. Ale lidstvo je v současné době plné hlubokých obav a nejistoty. Všude jsou vytvářeny nějaké hranice a to samozřejmě vyvolává jistý odpor. Nikdy bychom neměli podceňovat naši schopnost bojovat – dokonce i když se jedná pouze o metaforu, umění nebo kolektivní vyjádření.

Kompletní rozhovor čtěte v magazínu Full Moon #87-8.