Dubioza Kolektiv: Stále stejné zprávy

Bosenští Dubioza Kolektiv se roku 2003 rozhodli hudebně vypořádat s marastem válečných let, nestabilní politickou situací i morálním a ekonomickým úpadkem. Na scénu vletělo početné, hlasité a kolem sebe kopající těleso s živelnou směsí hip hopu, ska, reggae, Balkánu i elektroniky a především provokativními texty, nenechávající na nešvarech své země suchou nit. Nekompromisní přístup i poskytování nahrávek zdarma vytvořili Dubioze oddanou fanouškovskou základnu a stálé místo ve festivalových programech. Letos na jaře přidala kapela do diskografie sedmou studiovou nahrávku s názvem Happy Machine. Jak přiblížili zpovídaní Brano Jakubović a Vedran Mujagić, název neodkazuje ke šťastnějším časům v jejich domovině, ale ke stroji na výrobu domácí pálenky. Vzorky z vlastní palírny s nimi můžete porovnat na letošním Rock for Churchill ve Vroutku.

Když tak člověk pozoruje vaše vystoupení, říká si, že jste asi museli být ve škole pěkní lumpové, co dávají učitelkám zabrat.
BRANO: Kdepak, my jsme byli hodní kluci – a to byl ten problém. Až teď, ve svých čtyřiceti, v sobě objevujeme nešťastná dítka, která začínají divočet.

Začínají? Coby kapela divočíte už třináct let!
BRANO: To je teprve začátek. Počkej, až nám bude padesát. Padesátka je nová osmnáctka!

Často kritizujete poměry ve vaší zemi. Vidíte za ty roky zlepšení situace?
BRANO: To je těžká otázka. Samozřejmě, že když to porovnáme s dřívějškem, ledasco se změnilo, skončil ozbrojený konflikt. Pokud ale uvážíš ekonomické a politické otázky, je to stejné jako za války, nijak se to neposouvá. Což je více méně problém všech balkánských zemí. Pro obyvatele je to velmi vyčerpávající, pořád vidíte ty samé politické strany bez šance na to, že by se objevila nějaká alternativa.

Opravdu se u vás nenajdou ani aktivisté snažící se o změnu, čerstvá politická krev?
BRANO: Nijak zvlášť. Snaží se, ale buď jsou příliš bezvýznamní na to, aby si jich někdo všiml, nebo se brzy stanou tím, proti čemu bojovali. Jakmile získají podporu ve volbách, hned podlehnou korupčnímu jednání. V soukromém sektoru se cosi rodí, což je pozitivní zpráva. Z politických stran ale žádná naději nepřináší.

Pokud je tomu tak, přemýšleli jste někdy o odchodu ze země?
BRANO: My už teď tři sta dní v roce strávíme mimo domov, takže svým způsobem emigranti jsme. Zrovna jsme o tom dnes ráno diskutovali. Naše životy jsou velmi blízké emigraci, není to, jako když skončíte v kanceláři a jdete domů. My jsme pořád na cestách. Díky tomu taky můžeme diskutovat o emigraci z různých úhlů, vždyť polovina země před dvaceti lety emigrovala. Vidíme, co se teď děje třeba v Sýrii, a velmi dobře tomu rozumíme. Ale abych vzal rodinu a odešel s ní žít někam jinam, to pro mě není cesta. Nejsem si totiž ani jistý, že bych byl schopný psát hudbu a texty, kdybych bydlel třeba v Lublani nebo Basileji. Měl bych jiný pohled na věc, nemohl bych tvořit stejným způsobem jako dosud.

Mnoho umělců, kteří z nejrůznějších důvodů odešli z bývalé Jugoslávie, pokračuje v tom, co dělali, jenže znějí odlišně. I když je to ten samý chlapík bydlící dříve v Záhřebu a dnes v Paříži – jeho práce se změnila. Možná se to těžko chápe, když navenek zůstává všechno, i řeč, stejné. Navíc přiznávám, že jsem svým způsobem staromilec a nechtěl bych, aby mé děti vyrůstaly někde jinde. Ta společnost, ve které teď žijeme, je velmi tvrdá, nicméně naučí je přežít ve světě, který se stává ještě drsnějším. Rád bych, aby dokončily střední školu v Bosně a poté snad studovaly jinde, aby viděly jiné možnosti. Drsná společnost tě naučí, aby sis všechno udělal sám. Protože ať chceš rozjet cokoliv, není na to vytvořen systém, musíš si ho vymyslet. Tímto způsobem jsme začínali my. Byl tu jakýsi systém, který jsme mohli využít, ale pro nás byl nevyhovující, takže jsme si vytvořili svůj.

Jenže začínat od nuly může být vyčerpávající, obzvláště když vidíš, že to jde jinde jednodušeji. Nebo rozdíly ve školství, když už se bavíme o dětech.
BRANO: Vidíme to na svých známých, kteří skutečně sbalili kufry. Je samozřejmě skvělé, že někam přijdeš a vidíš všechny ty možnosti. Soudě dle mých zkušeností – třeba studenti z vesnice, co přijdou do Prahy, pravděpodobně dokončí studia rychleji než ti, kteří z ní pocházejí. Musí. Nemají na výběr, nemají tu záchrannou síť. Ale možná se úplně pletu.

Co vaši hudební kolegové, také tak otevřeně kritizují režim?
VEDRAN: Vyrostla celá scéna. Už to není jako před deseti, patnácti lety, kdy se lidi ne snad přímo báli, ale rozhodně byli stydlivější komentovat dění. Dnes už s těmito tématy pracují. Což je velmi důležité, protože zároveň s nimi vyrůstá i publikum, které dané texty poslouchá a rozvíjí tak kritické myšlení. To je velmi pozitivní. Komunistický systém byl u nás velmi represivní, stejně jako u vás byly potlačeny negativní zmínky vůči zřízení a mnozí stále nejsou zcela zvyklí, aby míchali kritické ohlasy s hudbou. Příliš dlouho jsme se skrývali za metafory a poezii. Najednou vznikly nové kapely a směry, hip hop a další žánry, které se chkteré se chopily slova.

pokračování rozhovoru najdete v magazínu Full Moon #64