Fanouškovská #1: The Boss

Bruce Springsteen má jen dva druhy písniček: o lidech, kteří jdou za svým snem, a o těch, kteří za ním nedošli. Akorát že těch druhých je asi tak desetkrát víc než těch prvních. Jde o docela realistický poměr, ale vůbec to nevysvětluje ten mamutí optimismus, který z Bossovy produkce sálá – naživo zase asi tak desetkrát silněji než z desek. (Pokud jsou desky od začátku do konce čistá depka jako Nebraska, optimismus zrovna tak účinně nahrazuje katarze.)

Ponechme stranou paradox, že lidi ve spodních patrech společnosti, o kterých Bruce většinou zpívá, se na jeho koncerty moc často nedostanou: zaprvé lezou docela do peněz, zadruhé se po lístcích většinou zapráší během několika málo hodin v časech, kdy je daleko spíš než kolbeni od montážní linky skoupí yuppíci z kanclů. Nějak – pokud tedy člověk nežije v České republice, kam Springsteen zatím nikdy nezajel – se na ty koncerty našetřit a dostat dá. A to pak člověk za svoje peníze dostane fakt hodně muziky. Boss hraje rád a dlouho; dlouho jako že třeba tři, čtyři hodiny. A že se na podiu nezastaví.

Nejtěsněji jsme se minuli, když hrál v L.A. na podzim 2007 a já tehdy žil devadesát mil na severozápad odtamtud. Byl jsem tam tehdy novej a sjet kousek dolů do jen trošku většího města s patnácti miliony lidí jsem se bál. Než jsem se rozhoupal, bylo vyprodáno. Jasně, Springsteen i při svém nepochopitelném koncertním obtesávání ČR hraje v místech ve vzdálenosti s devadesáti mílemi velmi srovnatelnými: Mnichov, Drážďany, žádný problém dojet. Ale co já s tím? Slyšet Bruce živě mimo Ameriku je jako vidět cokoliv od Malicka na displeji mobilu. Přerušovaná soulož.

Bruce Springsteen je Amerika. Nikdy jsem se nedokázal zbavit asociace mezi Bossem a Rockym. Oba jsou ztělesněním amerického snu: začali v přibližně stejné době, dostali se na vrchol, ale nikdy neztratili kontakt se svými kolbenskými kořeny. Nikde to (prý) není poznat líp, než když hraje doma v New Jersey. V New Jersey totiž nic není a nikdy nebylo a tak je ten stát zbytku Ameriky (kromě Iowy, podobný případ) pro smích. A tak se nelze divit, že si tam Bosse považují jako národního hrdinu – a když jim přijede zahrát, odvděčí se mu hotovým nanebevzetím.

Je to zvláštní kontrast. Springsteen zpívá o outsiderech a loserech, kteří jedou sami, maximálně s holkou, v autě, někam pryč, ale spíš v kruzích – zatímco jeho muzika přímo vybízí ke kolektivní konzumaci, ideálně na stadionech, v chrámech pro desetitisíce pod obrovským nebem. Málokdo dnes dokáže lidi na koncertech tak strhnout jako Boss – a ten navíc netahá na vařené nudli teenagery, kteří se ještě dokážou nadchnout pro každou vhodně marketingově naservírovanou blbost, ale hraje pro publikum několika generací, které na něj chodí po rodinách.

Stejně dobře se ale Boss poslouchá i v autě, ideálně na cestě nikam. V severní Kalifornii je nádherná díra jménem Susanville. Nic tam není a odevšad je tam daleko (nejblíže, zase těch devadesát mil, leží Reno). Susanville bylo prostě po cestě. V takových končinách moc radiostanic nechytíte – a když máte štěstí, šest z pěti hraje country pro tiráky. Na silnici č. 139 kousek za Eagle Lake jsem zase jednou dráždil ladění a čekal všechno jiné než Atlantic City právě z Nebrasky. Tři státy Ameriky se protnuly v jednom místě a čase – a story chlápka, který něco strašně podělal a teď chce utéct a nemá kam, byla najednou tak povznášející, že jsem se koly přestal dotýkat asfaltu. Kolem byly borovice, za nimi nic a za tím celý svět, kam jsem já naštěstí mohl jet – a jel.

Ale ze všech Bossových desek je pro mě nejosobnější ta, která je jeho paradoxně nejmíň: We Shall Overcome: The Seeger Sessions (2006), album pololidovek sesbíraných folkáčem Petem Seegerem. Měl jsem tehdy zlomené srdíčko a rád jsem se dojímal. A tahle deska mě dojímala tím, jak na ní netvoří lidi muziku, jak je obvyklé, ale jak muzika utváří je. Bruce sezval pár machrů k sobě do baráku a nechal je hrát na první dobrou písničky, které všichni znali odnepaměti nazpaměť. (Dechová sekce se do obýváku nevešla, a tak musela pod schody v hale.) Každý tam prostě dělá, co umí, Boss vyvolává změny akordů a všechno to srůstá do proudu hudby, která nestárne, protože je tam někde uvnitř nás všech. Srdíčko srostlo, ale tahle deska mě dojímá pořád. Stejně tak i tisíckrát použité, ale pořád znova recyklované storky o loserech, jejich holkách a jejich autech a periferiích bezejmenných měst. „Cheap motel down by the Dynamo,“ zpívá Boss v odrhovačce Candy’s Boy z jeho staronové kolekce The Promise a v té jedné frázi je to všechno.

Poslední roky nejsou pro Springsteena umělecky nejlepší. Připomínají začátek 90. let, kdy se brodil v rozpadajícím se manželství, syntezátorech a popinách desek Human Touch a Lucky Town. Poslední řadovky Magic a Working on a Dream jsou na Bruceovy poměry těžký průměr. Asi i proto teď vyšlo dvojalbum The Promise: nepoužité tracky z dvojalba Darkness on the Edge of Town (1978) znějí líp než cokoliv, co Boss udělal v poslední době.

A já jednou Bosse naživo uvidím. Bude to v New Jersey a bude to mše v katedrále. Jinak to neberu. Jsem pořád ještě na cestě za svým snem – a nehodlám skončit v té druhé kategorii Springsteenových songů.