Stopující chlápek u silnice (Bruce Springsteen)

„Vracím se zpět k písním, které vyprávějí příběhy,“ řekl Bruce Springsteen a vydal Western Stars, první album tvořené skutečně novým materiálem po sedmi letech. Ty vyplnila deska nevydaných či alternativních skladeb s názvem High Hopes a hlavně autobiografie Born To Run, na kterou navázala série vystoupení Springsteen on Broadway, spojující akustický koncert se životopisným vyprávěním.

Western Stars jsou návratem k sólovým Springsteenovým nahrávkám, tedy těch bez doplnění & The E-Street Band, návratem k písničkářství, vypravěčství a silným příběhům zdánlivě obyčejných hrdinů. Tedy k tomu, v čem je The Boss nejsilnější a nezáleží na tom, jestli dá příběhu formu akustické písničky nebo epicky vystavěného stadionového hitu. Soustředění se na hodnoty, které si každý nese v sobě, příběhy a situace, které tyto hodnoty buď potvrzují nebo vyvracejí.

Western Stars jsou dost možná nejameričtějším Springsteenovým albem, a přitom na něm nenajdeme žádnou vlajku s hvězdami a pruhy, žádné vietnamské trauma, žádnou politiku. Ve středu stojí jiné bytostně americké téma – cesty, pohyb osamělých hrdinů krajinou, velká auta, vlaky, ztráty a opuštění při západech slunce, naděje, již přináší jeho východy.

Typicky americká je i hudební forma, jíž se desce dostala. Album rámují dvě akustické skladby, na zbytku je jasně patrný a neskrývaný vliv kalifornského popu sedmdesátých let, jmen jako je Glen Campbell, Burt Bacharach či Roy Orbison. Tedy jasné vlivy country melodiky a aranže bohaté na smyčce, které by mohly směřovat až ke sladkobolnému kýči. Springsteenovi se ale podařilo trefit onu přesnou míru, kdy jsou funkční a nemění se v otravnou manýru. Atmosféru hudebního roadmovie (byť svým způsobem povídkového, jednotící příběh zde není) uceleně dotváří a tak nějak patří k věci. Zvuk alba působí velkolepým dojmem, dojem z celku je však intimní, nálada Western Stars se příliš neliší od kytarových nahrávek Nebraska či Ghost of Tom Joad.

recenze na desku Born to Run zde

Mění se zvuk, příběhy a jejich hrdinové zůstávají: stopující chlápek u silnice vstřebávající příběhy těch, kteří jej svezou, kamioňáci v ospalých bistrech, kaskadér, jehož drží pohromadě železné cvoky, maník hledající lásku… všechno postavy dokonale životné, uvěřitelné. Springsteenův přímočarý autorský styl zůstal neobroušen a na Western Stars se mu po letech opět dostává adekvátní formy. A nepotřebuje k tomu domovskou kapelu, s níž je tak pevně spjatý.