Filmovka 2018 z vlaku II.: Vlaková a virtuální realita

Po čtvrtém dni pendlování mezi Brnem a Uherským Hradištěm se už ve všem dokonale vyznám a mohu případným zájemcům o takovýto typ návštěvy LFŠ poskytnout cenné rady. Tedy: jezděte zásadně olomouckými vlaky (z Brna směr Olomouc přes Přerov). Nenechte se zmást, že existuje přímý vlak (občas i spěšný!) do Hradiště. Jednak je kvůli výlukám přímý jen zdánlivě – ve Veselí vás čeká přestup na autobus – a krom toho jsou na tuto trasu nasazovány postarší vagony bez klimatizace a wifi. Ano, otevřená okna mohou klimatizaci předčít, ale kdo stojí o to neustále se dohadovat s nepříjemnými dámami, že ten „strašný průvan“ zajišťuje takové důležité věci jako třeba čerstvý vzduch. Olomouckým vlakem to sice máte s jedním rychlým přestupem ve Starém Městě, ale nebojte, lokálka na vás počká. V Břeclavi navíc zažijete na vlastní kůži realitu amfisbainy, vlaku dvojhlavého. Vlak se bez varování rozjede opačným směrem. Ale nebojte, není to porucha, ani couvání na odstavnou kolej, kde se stane něco strašlivého, je to krásně záhadný svět vlakových tratí. No, a navíc jedete krásnou, čistou, klimatizovanou a poloprázdnou soupravou s wifi. Ideální je spoj z Brna v 8:36 a zpáteční z Hradiště v 19:30. Stíháte v pohodě tři programové bloky a případné prostoje můžete více než plodně vyplnit ve světě virtuální reality sídlícím v Redutě 2.

Záhadný dvouhodinový blok Brave New VR Worlds se objevuje v programu denně, a to dokonce čtyřikrát. Je to na první pohled poněkud matoucí, nejde totiž ani o sérii dvouhodinových přednášek, ani o běžnou kolektivní projekci v kinosále. V tento čas si jen můžete vyslechnout erudovaný úvod jednoho z dvojice dramaturgů této futuristické sekce. Ale pokud se do Reduty 2 dostavíte mezi dopolední a osmou večerní, můžete si zamluvit slot u jednoho z počítačů, nebo si k němu rovnou sednout. Ochotná obsluha vás vybaví základními instrukcemi, místy hraničícími s absolutními životními pravdami („Nezapomeňte se dívat kolem sebe, realita je všude kolem vás!“), pomůže vám nasadit brýle a sluchátka a spustí vám zvolený film. Na výběr máte mezi dokumenty, videoklipy, multimediálními hříčkami, které zkoumají možnosti VR, i hranými filmy v délce od pěti do čtyřiceti minut.

Je potěšující, že LFŠ tak pružně zareagovala a stejně jako například festivaly v Cannes či v Benátkách zprostředkovává divákům tento (relativně) nový trend v kinematografii. U nás měli tuto možnost zatím jen návštěvníci Jednoho světa, s nímž ostatně LFŠ při přípravě této malé, ale vydatné přehlídky VR spolupracuje. Karlovarský festival, doufám, alespoň uroní pomyslnou a metaforickou slzu nad tím, že si v této oblasti nechal ujet vlak.

V Redutě 2 vás každopádně čeká intenzivní zážitek. A samozřejmě, že to bude největší bomba pro ty, kteří se do virtuální reality ponoří poprvé. Těm bude zprvu víceméně jedno, co sledují, wow efekt to všechno přehluší. Je fascinující, jak viděné a slyšené dokáže zmást naše vědomí. I když dobře víme, že sedíme na židli v malé místnosti, najednou se opravdu ocitáme v jiném světě. Film ve VR vás dokonale pohltí, neruší vás kašlání a vrtění ostatních diváků, ani vizuální vjemy z oblasti mimo plátno nebo obrazovku.

Zajímavý zážitek je to ale i pro ty z nás, kteří jsme virtuální realitu zažili v jedné z heren, které se v poslední době objevují. Ve hře jste to totiž vy, kdo určuje vývoj. Volíte si, kam jdete, co uděláte, můžete do reality přímo zasahovat. Tady jste bezmocná oběť režiséra. On určuje, kam a jak vás v rámci virtuální reality nechá nahlédnout. Vy si můžete jen zvolit úhel pohledu, můžete oči odvrátit, případně zavřít. Zažíváte pocit bezmoci a odevzdanosti, který je fascinující i děsivý zároveň.

Přesně takový zážitek nabízí Proxima (Mathieu Pradat, 2017). Ocitáte se v podivném světě, možná ve snu, možná v zásvětí. Občas se váš pohled shoduje s pohledem protagonisty, který tento svět propátrává, občas jste naopak tím, ke komu vztahuje ruce, snad v marné touze po pomoci. Jen vzhledem k aktuální kauze „porno na Vltavě“ upozorňuji všechny, kteří mají problém se slovem penis. To sice ve filmu nezazní, ale zato je tam téměř neustále přítomno ve své karnální bimbavé podobě.

Jihokorejský film Bez života (Gina Kimová, 2017) kombinuje postupy dokumentárního filmu s vyprázdněnou narací a noirovou atmosférou. Výsledkem je zážitek, který nenápadně, ale s o to větší silou, přibližuje realitu čtvrtí, v podstatě území nikoho, sloužících k obveselení amerických vojáků, kteří mají v Jižní Koreji své základny od padesátých let. A kteří byli do nedávna za své případně (zlo)činy nepostižitelní, nepodléhali totiž korejským soudům.

Vlak za chvilku vyjede z Hodonína a já bych k poznatkům pracujícího cestovatele doplnila, že je daleko lepší sedět vedle dvojice neslyšících žen než poblíž skupiny malých dětí. Pokud s něčím takovým cestujete, deponujte se prosím v oddíle k tomu vyhrazeném. Všichni budou šťastnější. Za půlhodinky se zase ponořím do jiné reality, do reality filmovkové, která je rozpálená, je cítit pivem a točenou limonádou a nabízí spoustu světů, do nichž se dá vstoupit. Snad se mi podaří stihnout virtuální adaptaci Kingova filmu To. A snad svým křikem příliš nevyděsím milou obsluhu v Redutě 2. Děsivá realita bude všude kolem mě. A to se bez křiku neobejde.