Filmovka z vlaku I.: Josef Somr a žerty s Baníkem Ostrava

Letošní Filmovka je pro mě speciální. Že pojedu jsem se rozhodla těsně před festivalem, bez přípravy a bez podrobného plánu na každý den. Jedním z důsledků je, že nemám ubytování. Zato mám prázdninovou jízdenku ČD, což mě přivedlo na geniální nápad dojíždět denně z Brna. Sama jsem zvědavá, jak to dopadne… Kolik filmů je možné vidět, když vám poslední slušný spoj jede v 19:30 (a poslední neslušný o hodinu později)? A jaký vlak asi bude nejvhodnější k psaní blogu pro Full Moon? A povede se mi naplnit věrnostní kartičku v kávovém vozíčku ve tvaru konvice (podávají espresso s neslazeným kondenzovaným mlékem!).

Projekce jsem si sice předem neplánovala s tím, že prostě půjdu, na co mě momentální nálada pošle. Proto je ostatně Filmovka ve srovnání s Karlovými Vary výrazně pohodovější - nemusíte se rozhodovat den předem kvůli rezervaci lístků. Nicméně jsem se zavázala zahrát si na snoba a nechodit na ta největší lákadla, tedy na každodenní odpolední projekce němých filmů s živou hudbou v kině Hvězda. Ne že by se vždy nejednalo minimálně o pozoruhodné zážitky, ale nebývají tam zrovna nevídané kinematografické poklady. Popravdě spoustu z oněch filmů máte šanci přes rok s různým živým doprovodem vidět na střechách domů, v bývalých továrnách, pivovarech a podobných hipsterských „kinosálech“. No, a pokud máte kvůli dojíždění možnost vidět jen tři programové bloky denně, proč raději nejít na něco méně dostupného. (Na tom je mimochodem krásně vidět, jak digitalizace za pár let naprosto změnila distribuční i festivalovou realitu. Před takovými deseti lety byla návštěva němého filmu povinností, protože se taková příležitost už nemusela opakovat.)

Takže má první letošní filmovková projekce byl, ano, němý film s živou hudbou ve Hvězdě. Na omluvu dodávám, že se projekce nekonala odpoledne v rámci sekce Němý film s živou hudbou a šlo o skutečnou raritu. Rob Byrne, filmový restaurátor pracující pro Festival němých filmů v San Franciscu, uvedl nedávno nalezené a restaurované části filmu Rif a Raf, piloti (Now We're in the Air, 1927), bláznivé komedie z prostředí první světové války, v nichž se ústřední dvojice dezertérů dostává do mnoha komických situací, jakých byla světová válka plná. Z dochovaných částí (22 minut z původních 60) jsme si sice nemohli udělat dobrý přehled o zápletce (která obsahovala ztracená dvojčata, zlého iluzionistu/špióna a podobné lahůdky), ale mohli jsme tu vidět Louise Brooksovou v černé baletní sukénce.

Po komedii o potrhlých pilotech následoval kompletní a seriozní film Míšenec (The Half-Breed, 1916), popisující trudný osud polovičního indiána jménem Lo Dorman. V titulní roli hvězda němého filmu Douglas Fairbanks, který tu ovšem vypadá zcela jinak, než ve svých známějších filmech (Zoro mstitel, Robin Hood). Ani jednou se totiž neusměje! Krom toho je film jedinečný i tematikou mezirasových vztahů, která patřila mezi tabuizovaná témata, což později zpečetilo přijetí Produkčního kodexu v roce 1930. Oba filmy doprovázel na klavír skladatel Robert Israel, jehož hudba byla v tom nejlepším slova smyslu podřízena obrazu. Výsledný dojem byl blízký tomu, jak si dnes představujeme dobové projekce němých filmů. Celé to bylo velmi edukativní, což se ostatně od filmové školy očekává.

Sobota ale patřila především dvěma jiným srdcovkám: Baníku Ostrava a Josefu Somrovi. Baník tedy není srdcovkou mojí, ale mnoha věrných fanoušků, kteří se sjeli na odpolední zápas s místním Slováckem. Díky tomu jsme mohli v parku za kinem Hvězda vidět scénku jak z Formanových Vlasů: trojice baletících policejních koní je pozorována skupinkou místních mladých živlů. Jen o sodomii se nikdo nerozezpíval. I když kolega Palák, sám věrný fanoušek Baníku, se nám snažil namluvit něco o oblíbené písni ultras, jejíž text obsahuje jablko a dámské přirození. A která je zpívána na melodii Měla vlasy samou loknu. Nevěřili jsme mu.

A zatímco se fanoušci řadili u stadiónu a policejní koně baletili, v altánku za Mírem započala akce Žertu na stopě. Jak si možná někteří všimli, po Hradišti jsou rozmístěny fotografie z filmu Žert, který letos slaví padesáté narozeniny. Autorem je Jan Kuděla, který spolu s Josefem Somrem uvedl vernisáž této výstavy v plenéru. Pan Somr tak trochu posmutněle zavzpomínal na natáčení, které bylo poznamenáno srpnovou invazí, a na své kolegy, z nichž většina je už po smrti. Pan Kuděla nám zase pověděl, proč odmítal dělat fotosky, a ukázal nám celé album z natáčení Žertu. Oba pak vyzdvihli Moravu a zejména Slovácko jakožto nejlepší část republiky, v níž žijí ti nejsrdečnější lidé. Taky si oba střihli scénku na téma „plachý režisér Evald Schorm dělá, že neumí hrát“. Fotografie jsou k vidění do konce LFŠ, tak se při cestách mezi kinosály a osvěžovnami nezapomeňte rozhlížet, abyste viděli, kudy šly dějiny. Nebo aspoň filmový štáb.

Aby byl pan Somr zcela vytěžen, když už sem přijel na otočku až z Prahy, následovala v divadle podvečerní projekce filmu Žert s jeho úvodním slovem. Bylo řečeno v podstatě totéž, co před pár hodinami v altánku. Navíc jsme se ale dočkali omluvy za páně Somrův nespolečenský oděv, který byl prý spíše než slavnostní příležitosti přizpůsoben počasí. A byli jsme požádáni, ať ho moc nepomluvíme. Ráda bych uvedla, že pan Somr vynesl bílou košili a bílé kalhoty ve stylu smart casual, které oživil modrými plátěnkami. Na letní odpoledne ideální outfit. Dávám jedničku s tím, že mnozí mladí mužové by se zde mohli přiučit.

Žert patří mezi filmy, které jsem samozřejmě už viděla, ale byla jsem tehdy ještě téměř dítě, takže jakoby se nestalo. Například mi tehdy úplně uniklo, jak je ten film formálně zajímavý. Důsledné ztotožnění pohledu kamery s pohledem hlavního hrdiny v nejstarší retrospektivní vrstvě, případně figura záběr protizáběr, z níž se každá z polovin odehrává v jiné časové rovině. Až teď jsem si taky všimla, že autorem původní hudby je Zdeněk Pololáník, významný a stále žijící hudební skladatel. Z toho plyne poučení, že se vyplatí chodit i na filmy dříve viděné.

Dalšího poučení se mi dostalo už cestou na projekci, kdy jsem potkala skupinku fanoušků Baníku s písní o jablku a dámském přirození na rtech. Ano, kolega Palák si nevymýšlel. Cestou domů jsem ještě vyslechla rozhovor trojice mužů oděných v barvách ostravského klubu. Důkladnou analýzu zápasu jeden z nich zakončil větou: „Mělo to skončit 1:1, bo to by byli všichni spokojení.“ A pak že každodenní dojíždění nebude mít i své výhody!