Anna Mašátová | Články / Reporty | 06.10.2013
Dětské sny o budoucím povolání mívají různou podobu – kluci se nemůžou rozhodnout mezi popelářem, astronautem či superhrdinou, holčičky si na krk věší maminčiny šperky a sní o kariéře princezny.
Malý Thomas Lauderdale toužil po křesle starosty v rodném Portlandu. Pro budoucího studenta Harvardu ze spořádané rodiny pastora nikoli nedostižný cíl. Jenže člověk míní... Lauderdalův otec se rozhodl přestat skrývat svou homosexualitu, Thomas řešil totožný problém. V konzervativním americkém prostředí by dvojitý coming out v jedné rodině kariéře zrovna nepomohl, Lauderdale junior tak s přiznáním, i přes milující prostředí, ve kterém vyrůstal, otálel. Jako mladý politický nováček a nadšenec objížděl mítinky, pokaždé ho však čekalo zklamání z hudebního programu, který se na akcích servíroval. Rozhodl se tedy sestavit vlastní projekt, překračující žánrové škatulky a koketující s klasikou, jazzem i popem, ovšem s jasným poselstvím příjemné atmosféry, která by vhodně podkreslovala témata jeho kampaně.
Tak vznikl roku 1994 vkusný hudební koktejl Pink Martini, brnkající na strunu starých časů bez laciného přehrávání. O rok později přizval Lauderdale ke spolupráci spolužačku z harvardských studií Chinu Forbes a s prvním singlem Sympathique z roku 1997 přišel i raketový úspěch. Autorská dvojice Forbes & Lauderdale čerpala inspiraci leckde, cizí řeči se jim staly výzvou a brzy se na repertoáru objevily písně v patnácti jazycích, navíc s doprovodem bandu čítajícího kolem deseti muzikantů. Ani to jim nestačilo, těleso začalo spolupracovat s většími orchestry i slavnými jmény jako Rufus Wainwright či Gus van Sant. A protože se brzy rozkřiklo, že Pink Martini nejsou jen dobrým soundtrackem k politickým slibům, začala se jejich práce zhusta objevovat i ve filmech a reklamách. Forbes sice dění sleduje už jen zpovzdálí, kapela však letos vydala nové album Get Happy a v rámci turné zavítala konečně i do Prahy.
Těžko říct, kolik českých fanoušků mají Pink Martini. Na jejich prvním tuzemském koncertě češtinu příliš slyšet nebylo, převažovali zahraniční návštěvníci. Ačkoliv největší část pódia zabralo křídlo se samotným zakladatelem, pozornost strhávala blonďatá diva Storm Large, oděna v urputné kombinaci dlouhých společenských šatů a těžkých kožených bot a štědře rozhazující spalující pohledy na všechny strany. Americký vkus se nezapře, ovšem jinak kapela staví image na zlatých časech evropské kultury dvacátých let i eleganci filmů noir, proto byl dresscode pevně daný. Bez obleku na pódium nikdo nesměl.
K outfitu ladil setlist. Za úvodní Amado Mio, kterou proslavila Rita Hayworthová v padesátých letech ve filmu Gilda, následovala mezinárodní směsice slavných melodií. Turecká Aşkın Bahardı, kubánský hit Quizás, Quizás, Quizás, japonská Mayonaka no Bossa Nova nebo krásná rumunská záležitost Pana cand nu te iubeam, při které přítomným Rumunům stékaly slzy po tvářích. Do mixu velmi dobře zapadly i kousky z autorské dílny, Let's Never Stop Falling in Love, Hang on Little Tomato či aktuální novinka Get Happy.
U mikrofonu se střídala Large společně s Timothym Mishimotem, který v Praze oslavil narozeniny a dostalo se mu sborového zapění happy birtdhay. Desítka hudebníků působila kompaktně, ovšem až v sólech se naplno ukázala hráčská síla, a to především u kytaristy Dana Faehnleho a houslisty Nicholase Crosy. Celý večer ubíhal až neuvěřitelně rychle, ovšem to nejlepší přišlo, jak už to tak bývá, na závěr. Čtyři přídavky Una notte a Napoli, What'll I Do, Je ne veux pas travailler a Brazil dovedly přítomné téměř do extáze. Kdekdo poté zůstal, stůl s merchandise byl v naprostém obležení a příchod hvězd k autogramiádě vyvolával nadšení, které by člověk čekal spíš u náctiletých dívek než u návštěvníků středního věku.
Pink Martini jsou jako drink, s nímž protančíte noc a druhý den po něm nebolí hlava. Možná že na detaily zapomenete, ale osvěžující bublinky v nose vás budou lechtat ještě notnou chvíli.
Pink Martini (usa)
3. 10. 2013, Lucerna Music Bar, Praha
foto © Ioana Taut
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.