Andrea Bodnárová | Články / Reporty | 16.05.2016
V potemnělém kabaretním prostředí Červeného salonu berlínského Volksbühne představili Alexander Hacke a Danielle de Picciotto své nové album – Perseverantia. Deska vyšla 6. května u Potomak, domovského labelu Einstürzende Neubauten, jejichž členem je taky právě Hacke, a koncert byl součástí „prezentačního turné“ alba. Pseudo new age artwork a rádoby éterické promo fotky mě naplnily nejistotou a zamyšlením nad možnou zásadní změnou od předešlých kolaborací (první album Hitman‘s Heel a nedávný projekt Ministry of Wolves), obavy však byly naprosto zbytečné. Alex Hacke a Danielle de Picciotto jsou sehraným párem a jejich hravá energie má mnohem blíže ke kabaretnímu „umění pro umění“ než k jakémukoliv spirituálnímu přesvědčování.
Prostředí k tomu bezpochyby přispělo svým dílem. Chaotické značení nás přes zaprášené divadelní zákulisí s čínskými směrovkami na WC zavedlo do sálu s vydýchaným vzduchem a zapadajícím sluncem prosvitajícím přes jedinou okenní tabuli, která byla velmi prakticky umístěna u baru a sluneční svit zatemňoval nápojový lístek. A temná atmosféra kabaretu z časů Výmarské republiky připomínala intimní setkání přátel bourající bariéru mezi jevištěm a hledištěm. I první umělec večera, Ghazi Barakat aneb Pharaoh Chromium před koncertem postával u baru a klábosil s lidma. Svou sympatickou vizáž na pódiu ale rychle podkopal nasazením masky ve stylu hmyzí šamanské verze lega Bionicle, díky které se transformoval z neškodně běžného člověka na bytost znepokojivého vzezření.
Hypnoticky loopující klarinet a noisové samply plíživě vnášely neklid a nervozitu a půl hodina se pocitově natáhla do nekonečna. Epileptické střídání barev s postupně zvyšující se frekvencí tomu napomáhalo a Barakatovi se podařilo velmi expresně dehumanizovat. Když se na konci koncertu konečně ozval do mikrofonu, působilo to jako z jiné dimenze. Označení „meta-music for meta-people“ mu náleží právem. A pokud chcete, aby vám přeskočilo, nepouštějte si Pelikanol od Neubauten, ale Pharaoh Chromium.
Poklidný set Marty Collicy a Rachel Maio působil oproti úvodu velmi nevinně a spokojeně, až regeneračně. Minimalistická kytara doprovázená éterickým zpěvem a cellem zněla místy monotónně, přesto však Marta a Rachel nestihly nudit. Jak zkonstatovala i samotná Marta Collica, dramaturgicky mezi Pharaoh Chromium a hlavní program večera sedly, „what a good position.“
Alexander Hacke je energickým bohémem, Danielle de Picciotto zas nestárnoucí čarodějnicí, a spolu jim to skvěle sedí. Důkazem byl i hravý koncert připomínající spíš jam session pro přátele. V Ministry of Wolves se pěvecky činí všichni členové, včetně Hackeho a de Picciotto, Perseverantia je ovšem ponejvíce instrumentální, a pokud se nějaké vokály vyskytovaly, buď to hraničily s křikem, anebo vyprávěním. Instrumentálně se de Picciotto i Hacke dostatečně realizovali a prostřídali celkem pět nástrojů, včetně typické Danielliny miniharfy, která byla výrazná i na albu Hitman‘s Heel. Hacke tentokrát nechal doma basu, takže na okamžiky, kdy mi na Pohodě v průběhu Haus der Lüge skoro rozrazila uši (protože jsem se inteligentně postavila vedle repráku), jsem mohla jenom nostalgicky vzpomínat. Svou energii místo toho soustředil do bicích, což byl možná díky intimnímu charakteru alba i akce lepší nápad (a jediné okýnko Červeného Salonu aspoň zůstalo vcelku). Danielle de Picciotto měla nejisté momenty, celkovou flow to však nenarušilo a charizmatické „moderování“ večera Hackem mě utvrdilo v tom, že kdyby měl vlastní rádio show, tak si ji pouštím na dobrou noc. Alexander Hacke a Danielle de Picciotto odehráli celé album a jako přídavek si dali duet Boba Dylana a Emmylou Harris One More Cup of Coffee. Jsou to přeci jenom nomádi.
Danielle de Picciotto & Alexander Hacke Record Release Show „Perseverantia“
support: Pharaoh Chromium, Marta Collica & Rachel Maio
9. 5. 2016 Roter Salon/Volksbühne, Berlín
foto © Gaga Nielsen
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.