Haven 2017: V zajetí čtvrté zdi

Přes dvacet tisíc zvědavých hlav se o víkendu sešlo v bývalém kodaňském přístavu Refshaleøen na první ročník festivalu Haven, který v mnohém připomíná wisconsinský Eaux Claires. Aaron Dessner se spojil s bratrem Brycem a dvěma velikány dánské kulinářské scény. Claus Meyer založil dvoumichelinskou restauraci Noma a je jedním ze předáků nové nordické kuchyně, zatímco Mikkel Borg Bjergsø hýbe světem piva s mikropivovarem Mikkeller. Na okraji Kodaně připravili kompletní zážitek, který více připomínal experimentální showcase než festival typu Roskilde. Party v podání Haven je zdrženlivá, pivo a jídlo výběrové, i přesto jsem viděl na mol opilé čtyřicátníky, kteří si dopřáli prázdninový víkend v doprovodu Iggyho Popa či Band of Horses.

DEN PRVNÍ

Na třech stagích se představilo kolem dvaceti kapel a málem jsme měli více stánků s jídlem než hudebních vystoupení. V programu nebyli jasní headlineři, a ačkoliv bylo jasné, že Bon Iver přitáhne větší dav než místní Liss, prostor v mediální prezentaci dostali všichni stejný. Kurátoři festivalu zabookovali umělce, kteří se jim líbí, a Dessnerovi tak do Kodaně přivezli několik těch, se kterými v minulosti spolupracovali.

Čest otevřít největší stage Meadow dostal Conor Oberst, který představil několik písní z letošního sólového alba Salutations a k potěšení publika zahrál i největší hity Bright Eyes. Nezáživnost show jsem připisoval despektu vůči indiefolkové scéně, ale pochybnosti se časem stupňovaly. Band of Horses, známí jako kapela se třemi písničkami, sice všechny známé skladby zahráli, ale vazbení mikrofonu vyčnívalo víc než silné kytarové refrény The Funeral a Great Salt Lake. Uspávací set předvedli Beach House, naopak SBTRKT zase nakopli. Remix Let It Happen od Tame Impala roztančil hned na začátku a New York, New Dorp mi rezonovala v uších během cesty domů v narvaném autobusu.

DEN DRUHÝ

Druhý den načali dánští When Saints Go Machine a opakovalo se to, co včera. Zvuku chyběla prostorovost, síla koncertu nesahala ani do první řady a v polovině odpoledne se světelná show logicky nekonala. Což byla škoda, protože Nikolaj Vonsild vytáhl to nejlepší ze své vokální sbírky, Silas Moldenhawer se na bicích hnal, co to šlo, ale monumentální zvuk, kterým jsou známí, z aparatury nedostali. Na vedlejším pódiu pak zklamali jak This Is the Kit, tak Kwamie Liv i Perfume Genius. Hodinové čekání na Bon Ivera ve snaze získat lepší místa znepříjemnil silný déšť, ale na koncert samotný se už dostavil jen pro Dánsko typický chladný večer. 22, A Million jsme loni v redakci ocenili jako sedmou nejlepší desku roku, pro mě to byl ale hudební vrchol. Bohužel se potvrdily obavy z kvality zvuku a když mě ani Justin Vernon nepřenesl do astrální krajiny nad noční Kodaní, vzdal jsem se vysokých očekávání. Mírně zklamán jsem si nejvíce užil Perth a Creature Fear, kde přišly do hry výrazné kytary a namísto melancholické balady se publiku dostalo rockového nářezu, který naladil na velké finále v podání The National.

Ti zahráli většinu písní z chystaného alba Sleep Well Beast a samozřejmě největší hity I Need My Girl, Bloodbuzz Ohio a novou favoritku Mr. November. Zpívali jsme, co to šlo, ale ani tady se nám nepodařilo prolomit čtvrtou zeď. O to se postaral až Ragnar Kjartansson, kterého si kapela přizvala jako zpěváka na cover jedné z nejznámějších skladeb dánského Karla Gotta, Kima Larsena. De Smukke Unge Mennesker měla publikum v hrsti, zpěv a smích byl všude i díky tomu, že většina si Kjartanssona pamatovala z jeho exhibice Dope & Korruption, kde během festivalu v prostředí kabaretu z dvacátých let každou hodinu předváděl striptýz.

Není třeba dumat nad tím, proč až téměř komické vystoupení oživilo hlavní stage, poklady se totiž skrývaly na té nejmenší - Værket. Nejlepší koncert festivalu předvedl Rex Orange County. Britský talent připomněl Franka Oceana šmrncnutého kytarami ve stylu Jacka Johnsona nebo Kaiser Chiefs, zatímco sebeironické texty si důvtipem nezadaly s Bo Burnhamem. Jinak byla Værket věnována vedlejším projektům a kolaboracím. Dvě vystoupení představila v hlavních rolích Justina Vernona a Aarona Dessnera a jejich nevydané skladby pod monikery Big Red Machine a People’s Mixtapes, když na menší stagi dokázali to, co chybělo zbytku festivalu - hypnotizovat.

RESUMÉ

Ovšem nešlo jen o hudbu. Haven dal dohromady moderní umění, rozmanité jídlo té nejvyšší festivalové kvality a vyspělé kapely - kombinace, která přitáhla všechny věkové skupiny. Futuristické koncepty zeleninových svačin od Ikea, půllitr piva za 175 korun nebo párek v rohlíku s kuřecími a vepřovými srdíčky pro fajnšmekry, cheeseburger, levná ledová káva a poslech Feist jako hudby na pozadí pro ty, kteří si přišli užít fajn víkend. Haven sice napoprvé nenaplnil velká očekávání, ale taky zdaleka nezklamal. Na Refshaleøen, kde doposud kraloval jen metalový Copenhell, to vypadá na důstojnou konkurenci.